Pečeť Budějovic

Ta kašna uprostřed náměstí je větší, než se z dálky zdá. Spodní mísa má v průměru sedmnáct metrů, tu horní nesou čtyři kamenní Atlanti a úplně nahoře zápasí Samson se lvem, z jehož tlamy teče voda. Patří mezi největší barokní kašny ve střední Evropě a stavěla se v letech 1721 až 1726.

Ve své době to byl technický kousek. Pod kašnou je šachta s tunelem, kterým vede potrubí, a voda se sem kdysi čerpala až z Vltavy, přes vodárenskou věž na protějším břehu. Dneska tu obíhá v uzavřeném okruhu.

A ten Samson nahoře není ozdoba. Silák krotící lva měl vyjádřit sílu města v době, kdy se zvedalo z popela a z války. Je to vzkaz vytesaný do kamene: prošli jsme něčím, co nás mělo smazat, a stojíme tu dál.

Obejděte si ji celou a pak se podívejte pod nohy. Kousek od kašny, směrem k hotelu Zvon, je v dlažbě jeden kámen, který tam nepatří. Je asi třicet centimetrů velký, světlejší než ostatní, oblý, a je do něj něco vytesáno.

Ten dům s cimbuřím a okrouhlými věžičkami vypadá mezi obyčejnými fasádami jako malá pevnost. Patro je vysunuté nad ulici a nese ho řada kamenných krakorců.

A teď se podívejte na čísla popisná. Jsou dvě. Protože to nikdy nebyl jeden dům, vznikl v 16. století spojením dvou menších domků a dvě čísla si nese dodnes.

To cimbuří ale není ozdoba. V době šindelových a doškových střech bránila zeď vyčnívající nad střechu tomu, aby na dům přeskočily jiskry ze sousedova ohně. A fungovalo to: v roce 1641 Budějovice vyhořely, lehlo popelem 226 domů, víc než polovina města, a tenhle zůstal stát.

Všimněte si postranního okénka ve zdi do ulice. Tím obyvatelé sledovali, jestli se neblíží nebezpečí.

Říká se mu taky Žižkův dům. Dochovala se smlouva z 3. dubna 1378, podle které si tu Jan Žižka půjčil peníze od dvou Židovek. Že se ten úpis dochoval, nejspíš znamená, že dluh nikdy nesplatil, protože splacené listiny se rušily.

A teď otázka, na kterou odpověď před sebou nemáte. V téhle ulici stojí dům ojedinělý v rámci celé republiky, protože místo fasády má skleněnou stěnu. Právě jste kolem něj prošli. Je na něm napsané jméno.

Tahle věž je dominanta celého starého města. Měří přes dvaasedmdesát metrů a vyhlídkový ochoz je ve čtyřiceti šesti.

Nahoře visí zvony a město je nechalo odlít mimo jiné proto, aby ho chránily před bleskem, povodní a válkou. Zvon tenkrát nebyl jen nástroj na čas, byl to kus pojistky.

Jmenuje se Černá, jenže černá není, a to jméno je mnohem mladší než ona sama.

Obejděte ji k bočním dveřím, ne k těm hlavním, kterými se chodí nahoru. Je u nich letopočet.

Tenhle kostel stojí skoro stejně dlouho jako město samo. Z hlavní lodi vybíhá do strany loď příčná a vysoko v její zdi jsou zasazení dva kamenní tvorové, žába a drak. Čas je ohladil tak, že se už nepozná, co jsou zač. Podle pověsti nastane konec světa, až ta žába doleze na střechu.

A nikdy je neuvidíte oba naráz. Sedí na opačných stranách. Obejděte tu příčnou loď a najděte je oba.

Pak se podívejte vedle na Solnici. Jsou na ní vytesané kamenné obličeje a platí u nich úplně stejná logika, jako má každá mince rub a líc.

Jste v parku Háječku, na soutoku Vltavy a Malše. Do března 2026 to bylo prostě hezké místo v parku, kde se voda dala vidět jen z břehu. Teď se dá dojít až do špičky mola a stát přímo nad hladinou.

Ty dvě řeky se potkávají pod vámi a nemusíte je umět rozeznat podle jména. Který tok je širší, poznáte na první pohled, a je v tom logika: jeden je přítok, druhý hlavní tok.

Zábradlí vypadá jako obyčejné zábradlí. Ale má široké madlo a na něm je něco, co uvidíte, jen když se podíváte dolů. Je tam dvacet čtyři souhvězdí, u každého jméno česky i latinsky.

Jedno z nich se jmenuje stejně jako věž, kolem které jste před chvílí prošli. Projděte celý oblouk madla, najděte ho a přečtěte jeho latinské jméno.

Poslední zastavení. Odsud vedla do Lince dráha, po které vozy táhli koně, a skoro nikdo ji nechtěl.

Na jaře 1826 vyrazili sedláci od Rožnova na zeměměřiče s holemi a sekerami. Že to neskončilo mrtvým stavitelem, byla čirá náhoda: po cestě se zrovna vracela ze cvičiště vojenská jednotka a vojákům se ho podařilo od rozzuřených lidí odříznout.

Venkovské lidi děsily samotné koleje. Historik Reinhold Huyer zapsal, že v nich viděli dílo ďáblovo a novotu narušující navyklé pořádky.

Skuteční nepřátelé dráhy to ale nebyli. Byli to formani, protože kůň utáhne po kolejích několikanásobek toho, co po silnici, a dráha jezdila celoročně podle jízdního řádu, kdežto po rozbahněné cestě se v některých obdobích jezdit prostě nedalo.

U muzea je na zdi bronzová deska se jménem muže, který to všechno postavil. Je na ní i to, kde se narodil a kde zemřel.