Alšova jihočeská galerie — Wortnerův dům

Věřte nevěřte — jak se z Kapistrána stal svatý

Jan Kapistrán byl v roce 1690 papežem Alexandrem VIII. prohlášen za svatého; formální bula k tomu vyšla teprve 4. června 1724 za Benedikta XIII. V katolické tradici se slaví hlavně jako muž, který roku 1456 pomohl u Bělehradu zastavit osmanský postup a oddálil vpád Turků do Uher. Ve stejné době v židovských zdrojích nese přezdívku „bič na Židy".

Nabízí se otázka, jak může být za svatého prohlášen člověk, který osobně vedl výslechy končící hranicí. A tady je podstatné, že tu otázku si nekladou jen kritici církve zvenčí. V roce 2020 ji dostal katolický kněz Msgr. Charles Pope na stránkách amerického katolického časopisu Our Sunday Visitor a odpověděl na ni takto: kanonizace je „podle dnešních měřítek zarážející a znepokojivá", Kapistránův antisemitismus je „smutná pravda" a v 17. století, kdy byl svatořečen, antisemitismus prostě většině lidí na morálním radaru nefiguroval jako důvod svatořečení zabránit. A dodává, že dnes by církev takového člověka za svatého neprohlásila — s konkrétním příkladem: proces svatořečení G. K. Chestertona byl zastaven právě kvůli obvinění z antisemitismu.

To je poctivá odpověď a nechává čtenáři práci, kterou mu nikdo neudělá. Jedno čtení říká, že měřítka jsou dobově podmíněná a nemá smysl soudit 15. století očima 21. Druhé čtení říká, že svatost má být měřítko nadčasové, a když se u někoho posuzovala jen jedna polovina života, je to výpověď o tom, co instituce v dané chvíli považovala za důležité. Obojí je legitimní úvaha a v tomhle textu se nerozhoduje. Doložené je, co Kapistrán udělal a co se s ním pak stalo. (Jestli se dnes vede o jeho kanonizaci nějaká formální debata uvnitř církve, se dohledat nepodařilo — dostupné jsou jednotlivé kritické hlasy, ne institucionální proces.)

Zima 1505: dvacet mrtvých za skutek v jiné zemi

Na konci června 1505 byli budějovičtí Židé obviněni ze spoluúčasti na údajné rituální vraždě křesťanského chlapce. U toho obvinění se vyplatí zpomalit, protože dvě věci na něm jsou zásadní.

První: obvinění z rituální vraždy — tedy že Židé zabíjejí křesťanské děti kvůli krvi na obřady — je klasická protižidovská pomluva, která se po Evropě objevovala po staletí a nikde a nikdy nebyla prokázána. Druhý: ten skutek se neměl stát v Budějovicích ani nikde blízko. Měl se stát v dolnorakouské vsi Pleising — tedy za hranicí, v jiné zemi, kde nikdo z obviněných nebyl.

Tady je dobré si připomenout, jaké postavení ti lidé formálně měli, protože právě to ukazuje, jak hluboko šlo bezpráví. Židé byli ve středověkých Čechách komorními služebníky krále. Panovník je bral za svůj majetek a jako svůj majetek je chránil — útok na Žida se formálně počítal za útok na korunu. Výměnou platili zvláštní daně a půjčovali panovníkovi peníze. Dvacet lidí, kteří byli teoreticky pod ochranou samotného krále, tedy bylo popraveno na základě skutku, který se měl stát v cizí zemi a který nikdo neprokázal. Formální ochrana neznamenala nic ve chvíli, kdy měl někdo zájem a věděl, jakou cestou jít.

Encyklopedie města k tomu píše bez okolků, že obvinění posloužilo městské radě jako vhodná záminka k trvalému vypovězení Židů z města. Není to tedy tak, že by se město nechalo strhnout davovou panikou — záměr tu byl dřív než záminka. Jeden pramen dodává podrobnost, která to dokresluje: Židé se prý o chystaném tažení dozvěděli včas a začali z města prchat. Konšelé ten útěk označili za přiznání ke společné vině — a právě s tím argumentem si vyžádali králův souhlas. (Tahle verze se od encyklopedického popisu procesu trochu liší; obě se shodují na tom, že šlo o záminku.)

V procesu se použilo kruté mučení. A tady je detail, který se snadno přehlédne, ale vypovídá o obviněných víc než cokoli jiného: vinu se prokázat nepodařilo. Středověké mučení bylo nástroj konstruovaný právě k tomu, aby z člověka dostalo přiznání k čemukoli — a tihle lidé se stejně nepřiznali k něčemu, co neudělali.

Odsoudili je tak jako tak. Dvanáctého prosince 1505 bylo sedm obviněných odsouzeno k upálení a rozsudek se vykonal týž den na židovském hřbitově před Rožnovskou branou. Krátce nato bylo dalších třináct obviněných, mezi nimi ženy, popraveno utopením. Dvacet lidí.

Zbytek obce město vyhnalo. Listinu opravňující vypovědět Židy natrvalo vydal 16. března 1506 král Vladislav II. Jagellonský — a týž král majetek vyhnaných zabavil a daroval ho městu.

Věřte nevěřte — jak se to má s tím králem

Proč vůbec majetek putoval takovou oklikou přes krále, plyne z postavení komorních služebníků: součástí toho balíku bylo i to, že s jejich jměním směl nakládat panovník. Město si tedy domy po vyhnaných vzít nemohlo, i kdyby chtělo. Muselo o ně požádat. A protože se stejná věc odehrála v Plzni rok předtím, dalo se docela dobře odhadnout, jak to dopadne.

A dopadlo to tak, že se král postavil za vyhnání. Ne že by mu v tom zabránil a pak ustoupil — vydal listinu, zabavený majetek si nechal propadnout a daroval ho městu. Žádná oklika, žádné váhání v pramenech doložené není.

Zvláštní na tom je něco jiného: prodělal na tom. Židé platili panovníkovi takzvané židovské regále, tedy pravidelný příjem, a vyhnáním o něj přišel natrvalo. Majetek, který mu místo toho propadl, ještě rozdal.

Vydělalo na tom město, ne panovník — a přesto ten papír podepsal panovník.

(To „prodělal na tom" je čtení, ne citace pramene. Že regále existovaly a že obec byla pryč, doložené je; že si to Vladislav takhle spočítal a přesto to udělal, nikdo nenapsal.)

Co se stalo se synagogou

Synagogu v bývalé Židovské ulici přestavěli na katolickou kapli svaté Markéty. Ta světice tam nebyla náhodou: její relikviář, ukradený v klášteře Zlatá Koruna, měl podle dobového tvrzení zmizet mezi židovskými obchodníky. Kaple tedy stála na místě synagogy jako trvalá připomínka obvinění.

Sama ale vydržela sotva šedesát let. Mezi lety 1566 a 1568 přestala sloužit a pozdější přestavby ji setřely úplně. Z obou budov — synagogy i kaple, která ji měla přepsat — dnes nezůstalo nic.

Dům, který se jmenuje po všech kromě těch, co ho postavili

Prázdné domky v bývalé Židovské ulici koupil v polovině 16. století budějovický měšťan Matěj Kelbl, sladovník. Přestavba se datuje kolem let 1558–1559. Nechal do domu vsadit pozdně gotický portál a hlavně obě stavby spojil vysokou atikou s cimbuřím. Tím vznikl jeden z prvních renesančních domů ve městě.

Nabízí se otázka, proč měšťan staví na svůj dům cimbuří, když nežije na hradě. Odpověď je, že atika nebyla rozmar a měla hned tři funkce najednou. Opticky dům zvyšovala a zakrývala střechu — někdy tak, že to budilo dojem dalšího, neexistujícího patra. Byla znakem postavení: atikové patro si mohl dovolit jen ten, kdo na to měl, takže se z fasády dalo číst, kdo je ve městě kdo. A do třetice měla docela praktický důvod. V době, kdy se střechy kryly šindelem a doškem, bránila zeď vyčnívající nad střechu přeletu jisker ze sousedního hořícího domu.

To poslední stojí za zapamatování, a je potřeba u toho udržet pořádek v datech, protože se to snadno splete. Atika vznikla dávno před požárem, ne po něm. Kelbl ji postavil kolem let 1558–1559, kdežto velký požár města přišel až roku 1641 — tedy o dvaaosmdesát let, dvě až tři generace později. Ta protipožární funkce nebyla reakcí na konkrétní neštěstí, které by měl Kelbl v paměti. Byla to obecná rozumnost doby, kdy se střechy kryly šindelem a doškem a oheň u soused znamenal oheň u vás.

A pak přišel rok 1641 a tohle město vyhořelo přesně tak, jak popisuje sekce o velkém požáru: oheň se přehnal po šindelových střechách při silném západním větru a lehlo popelem 226 domů, víc než polovina zástavby.

Wortnerův dům to přežil. Požár ho podle dostupných pramenů poškodil, ale nezničil — a víme to proto, že se dochoval pozdně gotický portál a dřevěný strop v patře, tedy přesně ty věci, kvůli kterým se do domu chodí dívat dnes. Jestli o to má zásluhu atika, nebo jen štěstí a poloha, se říct nedá; oheň postupoval od Krajinské a záleželo hlavně na směru větru. Ale opatrnost, kterou si měšťan zaplatil dvě generace předtím a jejíž důvod za svého života nikdy nezažil, se nakonec vyplatila jeho následovníkům. (Kelbl byl sladovník; odkud měl na takovou přestavbu peníze, se dohledat nepodařilo.)

Motiv cimbuří přitom prozrazuje, že jde o jednu z nejstarších atik svého druhu — u pozdějších se od zubů upustilo. Nejde tedy o výstřelek, ale o ranou verzi něčeho, co pak zdomácnělo.

Dnešní jméno dostal dům až po roce 1860, kdy ho koupila a zvelebila rodina Wortnerova. Ta v něm pak bydlela několik generací a patřila k obchodní i společenské špičce města.

Sečteno: dům nese jméno rodiny, která ho koupila tři a půl století po jeho vzniku, a přezdívku vojevůdce, který si tu možná nikdy nic nepůjčil. Po lidech, kteří tu bydleli jako první a přišli o všechno včetně života, nezůstalo ve jméně nic. Zůstala jen ta ulice, která se do roku 1506 jmenovala Židovská — a i ta se dnes jmenuje jinak.