Jihočeské divadlo a otáčivé hlediště

Jihočeské divadlo je hlavní divadlo Českých Budějovic, s budovou na břehu Malše kousek od náměstí — a v létě hraje i v Českém Krumlově na otáčivém hledišti, které bylo první na světě a v prvních sezonách ho roztáčeli lidé vlastníma rukama. Jak se to dělalo a proč se od roku 1990 vede spor, jestli tam hlediště vůbec smí stát, je dál v textu. Začít se ale dá v Budějovicích.

Na místě dnešního divadla se v Budějovicích hraje od roku 1764. Tehdy se pro čtyři sta diváků upravila část městského pivovarského skladu a až do roku 1817 se tu hrálo jen německy. Dnešní empírová budova u Zlatého mostu stojí od roku 1819 a na jejím jevišti se naposledy v životě objevil Josef Kajetán Tyl, ve své hře Chudý kejklíř. Jeho busta je na fasádě dodnes.

Divadlo má čtyři vlastní soubory, které hrají vedle sebe: činohru, operu, balet a od roku 2004 i loutkohru. Otáčivé hlediště je jeho letní scéna — čtyřicet minut autem od Budějovic, v zámecké zahradě pod krumlovským zámkem.

Nápad, který obrátil divadlo naruby

Běžné divadlo mění scénu. Joan Brehms to v roce 1958 otočil: nechal stát zahradu a otáčel diváky. Zámecká zahrada v Českém Krumlově se tím sama stala kulisou — každé pootočení odhalí jiný výsek skutečného baroka, ne malovaného plátna. Vymyslel to lotyšský scénograf, který se po roce 1945 stal vůdčí výtvarnou osobností divadla v Českých Budějovicích (žil 1907–1995), spolu s tehdejším ředitelem Jihočeského divadla Ottou Haasem.

A přišel na to někdo dřív?

Nepřišel — a možná to zní jako lokální vlastenectví, jenže přiznávají to i ti druzí. Hlediště se tu poprvé otočilo 9. června 1958 při premiéře hry Günthera Weisenborna Ztracená tvář. Finské Pyynikin kesäteatteri v Tampere, které bývá uváděné jako první otáčivé hlediště na světě, mělo svou premiéru 16. června 1959, tedy o rok a týden později. Finské hlediště od architekta Reija Ojanena bylo ovšem úplně jiná liga: 792 míst a elektrický pohon, zatímco Krumlov měl v prvním roce pár desítek sedadel a otáčel se rukama. Proto se o Tampere mluví jako o prvním velkém otáčivém hledišti — a i anglické prameny k němu poctivě dodávají, že „dříve existovalo v Československu menší ručně otáčené hlediště". To menší ručně otáčené hlediště je tohle.

Čtyřicet lidí, kteří tlačili

První improvizované hlediště pojalo sotva šedesát diváků a otáčelo se lidskou silou: dovnitř konstrukce se muselo vejít asi čtyřicet lidí, kteří s ní tam a zpět otáčeli. Čtyřicet lidí pod šedesáti diváky — poměr, který by dnes žádný provozovatel neustál. (Kdo přesně to byl, prameny neuvádějí; mluví se jen o „lidské síle". Podle logiky provozu šlo nejspíš o technický personál divadla, ale doložené to nemáme.) Za rok se postavilo hlediště pro čtyři sta diváků, o rok později pro pět set dvacet pět, a od roku 1960 to převzal elektromotor. Ruční provoz vydržel dvě sezóny.

Spor, který trvá déle než totalita, ve které to vzniklo

Hlediště stojí v ose barokní zámecké zahrady — tedy přesně tam, kde barokní zahradník žádnou stavbu nechtěl. Už v březnu 1990 přišel podnět k přezkoumání stavebního povolení s odůvodněním, že areál je národní kulturní památkou a hlediště narušuje osu zahrady. Od roku 1992 je Krumlov na seznamu UNESCO, které na to upozorňuje také. Od té doby se řeší, kam ho přesunout: mluvilo se o Kvítkově dvoře, dnes se nejčastěji zmiňuje bývalá školka za zámeckou zahradou. Ministerské komise se opakovaně přiklonily k tomu, aby zůstalo na místě, památkáři prodlužují smlouvy, UNESCO varuje. Nové hlediště by podle odhadů stálo nejdřív za deset let. Je v tom pěkný paradox: stavba z padesátých let, která se dnes sama považuje za kulturní hodnotu, brání ochraně památky, kvůli které do Krumlova lidé jezdí.

(K doplnění: repertoár a rezervační systém aktuální sezóny. Budova v Budějovicích je od 2. 10. 2026 stručně v krátkém textu, vlastní příběh zatím zpracovaný nemá.)

Na místě

Zdroje