Jihočeské muzeum

Jihočeské muzeum je krajské muzeum v Dukelské ulici, deset minut pěšky od náměstí, s přírodou jižních Čech od mamutího zubu po vltavíny a s příběhem Budějovic od jejich založení. V jedné z vitrín leží mince ze stříbra, které se těžilo pár kilometrů od města, a o kus dál se chodí po podlaze, po které mohl chodit sám zakladatel města.

Ve sbírkách je přes osm set tisíc předmětů a vystavená je z nich jen malá část, ve dvou velkých expozicích. Ve druhém patře je příroda, archeologie a národopis jižních Čech. Ředitel František Štangl tu mezi unikáty jmenuje kost a zub mamuta nebo amonity, a je tu i vycpaný los — „zvíře, se kterým se většina z nás nepotká, ale je součástí jihočeské přírody". Národopisná část vyhrála národní muzejní soutěž Gloria Musealis.

Druhá expozice, Příběh města, vede od nejstarších nálezů po 20. století: románská kroužková zbroj, lékárenské lahve na pijavice, keramika Hardtmuth i mince z budějovické mincovny. Budova sama stojí od roku 1903 a až do roku 1965 byla sevřená mezi kasárnami tak těsně, že se zepředu nedala ani vyfotit.

Muzeum, které vzniklo z darů

První sbírky se veřejnosti otevřely na jaře roku 1877 v domě U tří korun vedle radnice a tvořily je dary místních obyvatel a krajanů žijících v cizině. Darů přibývalo tak rychle, že bylo potřeba postavit budovu — monumentální novorenesanční objekt v dnešní Dukelské ulici vyrostl v letech 1899–1901 a veřejnosti se otevřel v roce 1903. Není to tedy přestavěný palác ani zabavený klášter, ale dům postavený přímo pro tenhle účel, z peněz a věcí, které lidé sami přinesli. Dnes je Jihočeské muzeum krajské a patří k nejstarším regionálním muzeím v Česku.

Vltavíny: zelené sklo, které spadlo z nebe

Vltavíny jsou tektity — přírodní sklo, které vzniklo asi před 14,7 milionu let, když do oblasti dnešního Bavorska narazil meteorit o průměru zhruba půldruhého kilometru a vyhloubil kráter Nördlinger Ries široký asi 24 kilometrů. Roztavená zemská hornina byla vymrštěná do stratosféry, přeletěla několik set kilometrů a ztuhla ve vzduchu do charakteristických zprohýbaných tvarů. Dopadla skoro výhradně sem: přes 99 procent všech nálezů na světě pochází z jižních Čech, z Třeboňska, Budějovicka a Jindřichohradecka. Odhaduje se, že se jich tu našlo kolem dvaceti milionů kusů o celkové hmotnosti třiceti až šedesáti tun. Jinými slovy: nejtypičtější jihočeský kámen se sem přistěhoval z Německa vzduchem a jeho zeleň je stopa po katastrofě, kterou tady nikdo neviděl.

Emil Holub a čtyři sta zlatých

V muzeu přednášel cestovatel Emil Holub a svůj honorář — čtyři sta zlatých — použil na financování dalších cest do Afriky. Při té příležitosti muzeu věnoval sbírku přírodnin, etnografického materiálu a soubor svých vydaných spisů. Je to hezky obrácený příběh: nešlo o mecenáše, který dal muzeu peníze, ale o muzeum, které přednáškou zaplatilo kus africké výpravy a dostalo za to sbírku.

Osm set tisíc předmětů — a co z nich doopravdy uvidíte

Sbírky čítají přes 800 tisíc předmětů napříč botanikou, geologií, entomologií, archeologií, národopisem, numismatikou, historií i dějinami divadla a hudby. Většina z nich leží v depozitářích mimo budovu a slouží badatelům, ne návštěvníkům — to, co je ve vitrínách, je výběr z výběru. A jedna z těch vitrín drží celý příběh města.

Proč se přestalo těžit stříbro, když se z něj daly razit vlastní peníze

V expozici leží stříbrné mince, které si město razilo samo. Od roku 1569 stála na Piaristickém náměstí, pár kroků od dnešní Solnice, královská mincovna a stříbro do ní vozili z dolů v Rudolfově. Vlastní stříbro a vlastní peníze — lepší kombinaci si tehdy město přát nemohlo. Přesto po dvaačtyřiceti letech skončilo obojí. Otázka je proč.

Nepřítelem nebyl nedostatek rudy, ale voda. Ta do šachet tekla nepřetržitě a ven se tahala v kožených měších, které navíjeli koně chodící dokola. A čím hlouběji se kopalo, tím to bylo horší. V roce 1551 stačilo na jednom dole na vylévání vody třicet koní. O čtyři roky později to bylo čtyřiatřicet koní a sto padesát lidí. A v roce 1562 se na čtyřech hlavních dolech nepoužívalo na těžbu, ale čistě na boj s vodou devadesát čtyři koní a pět set lidí. Ta čísla rostla rychleji než zisk a bylo jen otázkou času, kdy se protnou.

Řešením měly být čerpací stroje — jenže ty se poháněly vodním kolem a na povrchu nebyl dost silný tok, aby je roztočil. Doly se tedy topily v podzemní vodě a zároveň stály kvůli nedostatku té povrchové. V roce 1561 se navíc objevil jistý Ulrich Welchem z Mnichova a slíbil stroj, u kterého by práci čtyř koní zvládli dva lidé. Dostal zaplaceno tři sta kop a nikdy nic nepostavil. Šmejdi existovali i v šestnáctém století.

A když už jsme u vody: pár kilometrů od šachet, ze kterých ji stovky lidí nestačily vylévat, leželo město, které o sedmdesát let později shořelo proto, že ji nestihl nikdo donést — přestože stojí na soutoku dvou řek. Doly umřely, protože měly vody moc a neuměly ji dostat ven. Město shořelo, protože mělo vody dost a neumělo ji dostat dovnitř. Obojí ztroskotalo na tom, že chyběla jedna jediná věc, kterou dnes máme za samozřejmost: funkční čerpadlo. Přišlo až o generace později. (Podrobně v sekci Velký požár Českých Budějovic.)

Na podzim 1570 to prasklo. Doly zatopilo, přes čtyři sta havířů předtím odešlo, protože jim nebyla vyplácená mzda, a odčerpání vody vyšlo na dva až tři tisíce zlatých, které těžaři neměli. Požádali tedy o půjčku město — a město odmítlo. Za dva roky stála voda dvakrát výš. Poslední pokus o obnovu skončil roku 1611 a spolu s doly zanikla i mincovna.

Konec je pak skoro k neuvěření. Rudolfov byl protestantský, Budějovice katolické, a když roku 1618 vypuklo stavovské povstání, ocitla se ta dvě města na opačných stranách — na rudolfovském zámku sídlilo velení povstaleckého vojska, které Budějovice obléhalo. Když je císařský generál Buquoy v červnu 1619 porazil u Záblatí, Budějovičtí ho přesvědčili, aby vzbouřenecký Rudolfov exemplárně potrestal, a prameny u toho výslovně dodávají, že jim Rudolfov značně konkuroval. Město bylo vypleněno. O rok později daroval císař Ferdinand II. jeho trosky Budějovicím i s titulem horního města — jen v něm už nebylo co těžit ani kdo by těžil.

(Celý příběh Rudolfova, včetně toho, že se doly z krize roku 1570 nakonec zvedly a odmítnutá půjčka tedy nebyla osudová, je zpracovaný jako samostatné místo Rudolfov (příběh). Souvislosti kolem tří císařů a dvou různých válek jsou ve společném příběhu „Tři císaři a dvě války".)

Jeden střep, který posunul dějiny města o čtyři tisíce let

Archeolog muzea Ondřej Chvojka vypráví historku, která říká o sbírkách víc než jakékoli číslo. Při výzkumu nádvoří českobudějovického biskupství se v nejspodnější vrstvě, tedy v té z doby založení města na konci 13. století, objevil jeden jediný zdobený střep. Ukázalo se, že je z pozdní doby kamenné — z období, které tu jinak není zastoupené vůbec. Znamená to, že někdo na tomhle místě byl a něco tu dělal už ve čtvrtém tisíciletí před Kristem, tedy skoro čtyři tisíce let předtím, než Přemysl Otakar II. město založil. Jeden střep, u kterého by devadesát devět lidí ze sta prošlo kolem.

Věci, u kterých archeologové sami nevědí, co to je

V Březnici u Bechyně, na sídlišti z let zhruba 1100–1000 před Kristem, objevili desítky zvláštních dlouhých úzkých žlabů naplněných až po okraj úplně spálenou keramikou, závažími a kamennými deskami. Nikdo neví, k čemu sloužily. Jisté je jen to, že stejný jev se vyskytuje pouze v jižních a západních Čechách a v Bavorsku — jižní Čechy měly odjakživa blíž k Podunají než ku Praze. U obce Radčice se pak našel příkop, ve kterém byly kromě běžných nádob keramické destičky se značkami. Objevily se úvahy, jestli to není písmo nebo něco, co písmo napodobuje. Chvojka to netvrdí a rád by tomu přišel na kloub. A na mohylovém pohřebišti u Plavu, jedné z nejvýznamnějších lokalit v jižních Čechách, byly mohyly obtažené kamennými kruhy a pod nimi obřadní místo; u kruhů se našly dvě jehly, které podle všeho sloužily k nějakému očistnému rituálu.

Pod nohama: podlaha z kostela, jaký už neexistuje

V expozici je terakotová dlažba ze 13. století, z doby založení města, kterou archeologové našli v presbytáři kostela sv. Mikuláše. Leží v pochozí vitríně, takže se po ní chodí. Archeoložka muzea Zuzana Thomová to říká takhle: „Po této podlaze mohl chodit i Přemysl Otakar II." V katedrále dnes host stojí v barokním interiéru, protože ten starší vzal za své při požáru roku 1641 — tahle dlažba je kus toho, co v kostele bylo předtím a co v samotném kostele vidět nejde.

Muzeum je víc než jedna budova

Pod Jihočeské muzeum spadají i tři pobočky mimo hlavní budovu: Muzeum koněspřežky, tvrz Žumberk u Nových Hradů a archeoskanzen Trocnov. Pro hosta to znamená, že „jít do muzea" může znamenat čtyři dost odlišné výlety — od jednoho odpoledne v centru po celodenní cestu za město.

Na místě

Zdroje