Katedrála sv. Mikuláše

Svatý Auracián — a proč zrovna on

O životě Auraciána samotného se neví vůbec nic — jediným pramenem jeho kultu je římská „autentika", úřední potvrzení, které jeho ostatky v katakombách označilo za ostatky mučedníka. Předpokládá se, že žil ve 2.–3. století. To není náhoda ani unikát Budějovic: v 17.–18. století fungovala v Římě speciální Kongregace pro odpustky a relikvie, která systematicky ověřovala a rozdělovala tisíce anonymních ostatků z římských katakomb do katolických zemí střední Evropy — tzv. „světce z katakomb". Byl to nástroj protireformace: po třicetileté válce potřebovaly čerstvě rekatolizované kraje (jižní Čechy nevyjímaje) nové relikvie a nové patrony. Proto Auracián nebyl vybrán pro nějaký konkrétní skutek nebo vazbu k městu — byl to spíš dar, který do Budějovic přišel správným kanálem ve správný čas.

Konkrétně: roku 1643 daroval papež Urban VIII. tyto ostatky (původně z tzv. Kalixtových katakomb) Ludvíku z Rosenheimu, provinciálovi kapucínského řádu v Čechách a na Moravě, s podmínkou, že se nesmí rozdělit. Rok nato, 1644, dorazily z Říma do Čech a uložily se v kapucínském klášteře sv. Anny — tom samém klášteře, který jen o pár let dřív (1641) přežil velký požár jen s lehkým poškozením. Teprve 4. srpna 1670 byly slavnostně přeneseny do farního (od 1785 katedrálního) kostela sv. Mikuláše a darovány městu; ten den se dodnes připomíná jako svátek. Dnes jsou uložené ve výklenku na levé jižní straně křtitelnice, veřejnosti se ukazují jednou ročně. Zlacený stříbrný relikviář pro ně nechal v roce 1665 zhotovit zlatník Abraham Hoffmann.

A pak přišel ten twist: moderní antropologický rozbor (provedla ho Erika Průchová) určil, že ostatky nejspíš patřily dospělé ženě. Světec města, uctívaný přes tři a půl století jako mučedník, je tak možná světice. (Historický rozpor mezi tradicí a antropologickým nálezem je zdokumentovaný, ne náš výmysl.)

Věřte nevěřte — celý mechanismus (v prototypu jako rozbalovací blok „Věřte nevěřte" v rámci karty katedrály)

Po znovuobjevení římských katakomb koncem 16. století tam zůstávaly tisíce anonymních hrobů. Protireformační církev proti protestantům, kteří kult ostatků odmítali, potřebovala dokázat kontinuitu s ranými křesťany a posílit katolickou identitu v krajích rozviklaných válkou nebo reformací. Byl to institucionální systém: úředníci u hrobu posoudili pár znaků (palmová ratolest, nádobka považovaná za „krev mučedníka"), na základě dost volných kritérií to prohlásili za ostatky mučedníka, vydali „autentiku" a poslali tam, kde to bylo politicky nebo pastoračně potřeba — třeba do měst po katastrofě, jako byly tři roky po požáru Budějovice.

Jestli šlo o vědomou lež, nebo o víru podle tehdejších (dnes už překonaných) kritérií: nejpravděpodobněji obojí najednou — někteří úředníci si tím asi jistí nebyli, věřící to ale brali vážně a fungovalo to jako skutečná psychologická a komunitní opora po katastrofě. Moderní bioarcheologie dnes otevřeně přiznává, že tahle „autentizace" byla vědecky chatrná — a Auracián není jediný případ, kdy se ukázalo, že „on" byla žena nebo že identitu nejde ověřit vůbec. Mechanismus (vezmi kost, urči jí příběh, postav na tom komunitu) historikové popisují podobně — jen bychom ho nerámovali jako čistě cynický podvod shora, spíš jako dobový nástroj, který dnešní věda zpětně odhalila jako nespolehlivý.

Žižkův kámen

Podle pověsti byl podstavec hlavního oltáře z roku 1617 vyrobený z velkého kamene zvaného Žižka nebo Žižkův kámen, který původně stál u staré cesty mezi Budějovicemi a Krumlovem. Kámen se pravděpodobně nedochoval — chrám byl 1641 zničen požárem a poté kompletně přestavěn. (Upřímně: víc jsme k tomuhle kameni nedohledali. Zní to jako velká věc, ale dostupné zdroje o něm mlčí — žádný podrobnější příběh, proč se tak jmenoval nebo jestli tam Žižka opravdu byl, jsme nenašli. Je to buď jedna z mnoha „Žižkových" pověstí roztroušených po jižních a jihozápadních Čechách, nebo věc, kterou by šlo dohledat jen v archivu/u místního historika. Pěkně by se to propojilo s Trocnovem, Žižkovým rodištěm, který je v sekci Tipy od místních — ale zatím jde jen o pověst, ne o ověřený příběh.)

Požár a přestavba

Farní kostel založili kolem roku 1265 spolu se založením města pod patronátem Přemysla Otakara II. V letech 1518–1535 ho přestavěli v pozdně gotickém stylu. Velký požár roku 1641 (podrobný příběh viz sekce výše) budovu zničil téměř úplně — zůstaly jen ohořelé zdi presbytáře. Do barokní podoby ho přestavěli italští stavitelé J. Cipriani a F. Canevalle, hotovo bylo 1649; průčelí do dnešní podoby upravil v letech 1686–88 G. A. de Maggi. Katedrálou se stal až 1785, kdy vznikla českobudějovická diecéze. Věž kostela je zároveň zvonicí — to je Černá věž hned vedle.

Na místě

Zdroje