Letní plovárna

Letní plovárna na Sokolském ostrově je velké venkovní koupaliště přímo v centru Budějovic, pár minut pěšky od náměstí, ve funkcionalistickém areálu z roku 1933. Říkalo se mu malý budějovický Barrandov — a do jeho bazénu se chodilo plavat už rok předtím, než ho stihli dostavět.

Po rekonstrukci v roce 2010 tu je velký bazén s pěti drahami a skluzavkou, dětský bazén s brouzdalištěm a chrličem, pláž a hlediště pro dvě stě lidí. Kapacita je čtrnáct set lidí za hodinu — a i tak tehdejší primátor Miroslav Tetter při otevření řekl, že v létě jedna plovárna městu nestačí.

Hned vedle stojí krytý plavecký stadion, otevřený celý rok. Plovárna sama je otevřená v létě, denně od půl desáté do osmi večer.

Předchůdkyně dnešní plovárny stála jinde a byla o třicet let starší.

Roku 1899 si budějovický Sokol zřídil vlastní plovárnu pod vltavským jezem u Předního mlýna — tedy u dnešního slepého ramene Malše. Několikrát ji rozšiřovali.

Pak přišla regulace Vltavy, která ve městě probíhala v letech 1927 až 1930 a změnila tvar řeky. Stará plovárna po ní zanikla.

A na uvolněném Sokolském ostrově se začalo stavět něco docela jiného.

Malý budějovický Barrandov

Areál navrhl Karel Chochola, přední budějovický architekt své doby; na celkové koncepci — zejména na sokolovně — se podílel pražský ateliér Stránský–Šlégl.

Stavělo se od roku 1930 do roku 1933. A stavělo se dost dlouho na to, aby lidem došla trpělivost: do bazénu se podle Schinka chodilo už v roce 1932, tedy rok předtím, než se to slavnostně otevřelo. Oficiální otevření přišlo až 4. června 1933.

Bylo tam všechno, co tehdy moderní plovárna mít měla. Dva bazény — velký o rozměrech padesát krát pětadvacet metrů, který měl být největší regulérní bazén tehdejšího Československa, a menší pro neplavce. Brouzdaliště s věncem venkovních sprch. Solária. Písčitá i travnatá pláž. Komplex dřevěných šaten pro předplatitele. A restaurace s terasou.

Schinko to srovnává s Barrandovskými terasami, které v Praze vznikly jen o dva roky dřív a byly postavené na stejném principu: plovárna, restaurace a společenský život u vody.

A hodnotí to střízlivě: „Ten ovšem s naší plovárnou neměřitelný. Náš areál neměl jako Barrandov vertikálu."

Tedy: bez té slavné vyhlídkové věže. Malý budějovický Barrandov.

Hodina po obědě

Tenhle detail vypráví o první republice víc než popis budovy.

Úředníci měli tehdy v poledne hodinu nebo dvě volno. A když bylo hezky, chodili si tu hodinu lehnout na plovárnu.

Nechodili tam plavat. Chodili si tam lehnout — a bylo to tak samozřejmé, že se tomu přizpůsobila i stavba. Byla tam kvůli tomu zřízená palubovka postavená šikmo proti slunci.

Kdo nešel na plovárnu, dal si šlofíka doma. Schinko k tomu píše, že ten zvyk lidem vydržel dlouho — a dokládá to historkou z vlastní kanceláře, kde ještě po letech seděl s doktorem práv, který mu po obědě oznámil, že si na hodinu zdřímne a ať ho vzbudí, kdyby někdo šel. „Já jsem na to z první republiky zvyklý."

Do bazénu se chodilo v plavkách přes most. Rodinné šatny byly dřevěné, pro veřejnost sloužilo přízemí tribuny.

Most, který se jmenoval PLOVÁRNA

A teď to, co na tom místě chybí.

Součástí Chocholova návrhu byl most s nápisem PLOVÁRNA. Byl to podle Schinka symbol budějovické plovárny — to, podle čeho se to místo poznalo.

Při rekonstrukci ho zbourali.

Schinko o tom píše bez obalu: „Důvody jeho zboření byly zástupné. Autobusy by s ním měly potíže, ale mohly jezdit z druhé strany. Prostě projektantům rekonstrukce plovárny překážel."

Uvažovalo se prý o tom, že by se most posadil výš. Na realizaci to nestačilo.

(Tohle je Schinkovo hodnocení, ne doložený fakt o rozhodovacím procesu. Uvádíme ho proto, že je to názor člověka, který o budějovické historii píše roky — ne proto, že by to byl závěr.)

Na místě

Časová osa

Zdroje