Masné krámy

Masné krámy jsou nejznámější budějovická restaurace a vlajková pivnice Budvaru, v renesanční tržnici z roku 1554 kousek od náměstí. Řezníci tu prodávali maso přes tři sta let — a pak se město sto let snažilo budovu koupit, aby ji mohlo zbourat. Proč se mu to nepovedlo, vypráví příběh níž.

Uvnitř je vysoká hlavní loď a dvě nižší boční, ve kterých bývaly řeznické krámky, a dnes restaurace pro dvě stě lidí. Točí se tu kroužkovaný ležák Budvaru: nefiltrovaný, nepasterovaný, a před stočením se do něj přidává mladé kvasící pivo, takže dokvasí až v tanku. Od jara 2026, po velké rekonstrukci, jsou ty tanky vidět přímo v sále.

Restaurace tu je od roku 1954 a štamgastů má podle ředitele Budvaru Petra Dvořáka kolem dvou set. K sedmdesátinám podniku jim pivovar uvařil vlastní várku a chmel do ní přidávali sami štamgasti.

Masné krámy nebyly vždycky tady. Byly přímo na náměstí.

Nejstarší písemná zmínka o nich je z 24. června 1336 — a je to zmínka o povodni. Voda tehdy dosáhla až na rynek k masným krámům. (Není to tedy datum založení, jen první doklad, že už existovaly.)

Nebyla to budova. Byla to dřevěná stavení, soubor menších řeznických krámků přímo na ploše dnešního náměstí Přemysla Otakara II.

A pak přišel císař.

19. února 1364 nařídil Karel IV. masné — a také chlebové — krámy z náměstí odstranit a náměstí vydláždit. Krámy se přestěhovaly o kus dál, do Krajinské ulice, na místo, kde stojí dodnes.

A i na novém místě to nejdřív byla zase dřevěná stavba. Mezi Karlovým příkazem a dnešní zděnou budovou uplynulo skoro sto devadesát let.

Krámek jako vstupenka do řemesla

Dnešní budova stojí od roku 1554 a byla postavená k jedinému účelu: prodávat v ní maso.

Uvnitř bylo osmadvacet kotců — malých krámků, každý vlastní. A ty se nepronajímaly, ty se prodávaly. Za sto kop grošů si řezník mohl jeden koupit.

Dvaadvacet, nebo osmadvacet?

Obě čísla se v pramenech objevují a dlouho to vypadalo jako rozpor. Architektonický průvodce města uvádí 22 oddílů, FOIBOS 28 kotců, oficiální web restaurace počet neuvádí vůbec.

Není to rozpor. Každé z nich měří něco jiného — a to se dá ověřit na místě.

Dvaadvacet jsou stavební oddíly. Budova má hlavní loď a po stranách dvě boční a v těch bočních jsou oblouky, které od sebe jednotlivé krámky oddělovaly. Ty oblouky se dají spočítat. Některé krámky jsou dnes spojené do větších místností — jinak by v restauraci bylo dvaadvacet pokojíčků — ale oblouk nad spojením zůstal a je vidět, kde původní dělení bylo.

Osmadvacet jsou vlastnické podíly. Tohle číslo nepochází z turistického textu, ale z doslovného vyjádření městského úřadu otištěného v listu Hlas lidu 3. července 1924 — z dobového dokumentu o majetkovém stavu budovy. Celá soustava čísel v něm drží pohromadě: krámek číslo 10, krámky 16 a 20, „pět z osmadvaceti" roku 1923.

Vlastnit krámek a mít vlastní oblouk tedy nebylo totéž.

A teď to podstatné.

Kdo ten krámek neměl, nesměl být řezník.

Doslova: „Žádný řezník nebyl přijat do cechu, který nebyl majitelem jednoho z těchto krámů, k tomu však musel mít ještě vlastní dům."

Tedy dvě podmínky, a ani jedna z nich není o tom, jestli ten člověk umí bourat maso. Musel vlastnit krámek a k tomu ještě celý dům. Teprve pak ho cech přijal.

A přesně takhle to v Budějovicích fungovalo i s pivem. Právo vařit pivo měl každý měšťan ve vnitřním městě — pokud vlastnil dům a platil daně (příběh).

Ve dvou nejzákladnějších řemeslech tohohle města tedy platilo totéž: řemeslo se nevázalo na dovednost, ale na majetek.

Sto let, kdy se to město snažilo zbourat

Prodávalo se tu maso až do roku 1899. Pak už budova sloužila k ničemu — a město ji chtělo pryč.

Jenže tady narazilo na to, co si samo před staletími zavedlo. Ta budova nepatřila městu. Patřila osmadvaceti lidem.

Radnice tedy začala skupovat jeden krámek po druhém a čekat, až je bude mít všechny. Šlo to pomalu. Majitel krámku číslo 10, Josef Havelda, prostě neprodal. Krámky 16 a 20 se taky bránily — město je nakonec získalo až v dražbě roku 1913.

Přišla první světová válka a po ní se radnice pustila do skupování znovu. Roku 1923 vlastnila pět krámků z osmadvaceti. Pět. Po víc než dvaceti letech snažení.

Roku 1924 už z toho byla otevřená rozepře a městský úřad musel v novinách vysvětlovat, jak to s tou budovou vlastně právně je. Ten text se dochoval a je z něj vidět, jak zamotané to bylo: cechy se roku 1860 zrušily a nahradila je společenstva, jenže vlastnické právo ke krámkům zůstalo těm, kdo si je kdysi koupili. Takže krámští řezníci vybírali poplatky od těch nekrámských za užívání jatek a kolny na zabíjení telat uprostřed budovy — a to jim potvrdil až správní soud ve Vídni.

Město se nemohlo dohodnout s vlastní historií.

Co to zachránilo

Kdyby ta budova patřila jednomu majiteli, dnes už by nestála.

Takhle ale musela radnice přesvědčit osmadvacet lidí najednou — a stačilo, aby jeden z nich řekl ne. Josef Havelda řekl ne. A než se to podařilo dotáhnout, uplynulo půl století a doba se změnila.

Po roce 1945 se o demolici uvažovalo znovu, ale od toho plánu se ustoupilo. V letech 1953–1954 se budova opravila podle návrhu architekta Jaroslava Fidry a 1. října 1954 se v ní otevřela restaurace, která nese jméno po tom, co v ní bývalo.

(Že budovu zachránilo právě to roztříštěné vlastnictví, je čtení, ne doložený fakt. Prameny popisují, že město skupovalo a nedokoupilo, a že se demolice nakonec neuskutečnila. Souvislost mezi tím se nabízí, ale nikdo ji výslovně nenapsal.)

A pak se to vrátilo na začátek

Po roce 1948 se majetkové otázky vyřešily způsobem, jakým se tehdy řešily.

A po roce 1990 ji zase vlastnilo mnoho lidí najednou. V roce 2004 jich Radiožurnál napočítal dvanáct, o dva roky později psala Česká televize o sporu mezi čtrnácti vlastníky, kvůli kterému byla restaurace čtyři roky zavřená. Dnes ji podle serveru Info.cz vlastní město, Budvar a třináct soukromých majitelů — a Budvar všem platí nájem.

Za čtyři a půl století se v ní vystřídalo prodávání masa, spor o vlastnictví, snaha o demolici, znárodnění a restituce — a skončilo to tam, kde to roku 1554 začalo: u budovy, kterou nikdo nevlastní celou.

Na místě

Časová osa

Zdroje