Železná panna

Věřte nevěřte: nástroj, který nejspíš nikdy neexistoval

Zajímavější než budějovická nejasnost je to, že „železné panny" jako typ mučidla dnes většina historiků považuje za výmysl novověku, ne za skutečnou středověkou praxi. Nejslavnější kus, norimberská panna, byl sestaven až kolem roku 1800 z různých starších dílů a předváděl se jako atrakce; z doby, kdy se údajně používaly, nejsou o nich prakticky žádné doložené zmínky. Devatenácté století si potřebovalo středověk představit jako epochu barbarské krutosti — mimo jiné proto, aby samo sebe vidělo jako osvícené — a k tomu se dokonale hodila železná panna. Budějovice v tomhle nebyly výjimkou, jen v tom byly velmi důsledné: přejmenovaly věž, postavily do ní repliku a vytvořily místo, které si každý pamatuje. Není to podvod ani hloupost — je to ukázka toho, jak silně příběh dokáže přebít absenci důkazů, a jak snadno se z toho stane součást identity města. (Zpochybnění železných panen jako typu je v odborné literatuře běžné; konkrétní budějovický případ zůstává neprokázaný v obou směrech.)

Cukrárna, která nebyla cukrárnou

Pod Železnou pannou, na pravém nábřeží Malše, stál na přelomu 19. a 20. století malý dvojdomek porostlý popínavou zelení. Na úřadě to byla cukrárna, protože majitel Ludwig Mooser měl přihlášenou živnost cukrářství.

Dobové Jihočeské listy, list konzervativní a jinak velmi dbalý na správnou češtinu, pro ten podnik ale měly jiné slovo: hampejz. Nad vchodem svítila červená lucernička a podnik se jmenoval U modrého Dunaje, německy Zur blauen Donau. Plno tam podle nich bývalo i proto, že lidé chtěli vědět, co se tam tak výjimečného děje.

V roce 1910 koupil věž i s domem velkoobchodník Šimon Wachtl za 26 000 korun a v květnu 1913 oznámil, že všechno zboří a postaví na tom místě moderní budovu. Jihočeské listy vyzvaly radnici, ať věž koupí, a přitvrdily: „pak ovšem musí zmizeti i známý hampejz Mooserův pod hradební věží, který tu po dlouhá léta dělá městu ostudu."

Ke zboření nedošlo. Proč přesně, se neví, protože Wachtl své rozhodnutí nikde nevysvětlil. Za věž se postavily Jihočeské listy a později Klub za staré Budějovice, a rok nato začala válka, po které bylo všechno jinak. (Která z těch věcí rozhodla, doložené není.)

Věž tedy nese jméno po mučírně, kterou v ní nikdo nedoložil. A pod ní stála cukrárna, o které celé město vědělo, že cukrárnou není.

Skauti, kteří ji viděli

16. listopadu 1945 se rada Místního národního výboru usnesla propůjčit věž šestému oddílu Junáka jako klubovnu, se souhlasem státního konzervátora Adolfa Trägera. O mnoho let později si někteří z tehdejších junáků vzpomněli, že tam železná panna ještě byla — a jeden z nich ji dokonce nakreslil: velký zavírací futrál s bodlinami na obou křídlech. Pravděpodobně šlo o nefunkční divadelní rekvizitu. Zároveň všechny rodiny, které věž na přelomu 19. a 20. století vlastnily (Kammermayerovi, Irmišovi, Wachtlovi, Kakuškovi), možnost, že by tam něco takového bylo, prakticky vylučovaly — pozdější okresní konzervátor Karel Kakuška prolezl jako kluk celou věž.

O samotné stavbě

Před rokem 1612 měla věž vysokou gotickou střechu jako Rabenštejnská. Pak do ní uhodil blesk, shořel krov a nové renesanční zakončení věž snížilo — proto je dnes spíš podsaditá než goticky štíhlá. Přízemí sloužilo jako příležitostné vězení až do roku 1825; v tom samém roce radnice věž prodala v dražbě soukromníkovi Ondřeji Němcovi za 550 zlatých. Roku 1926 ji koupil německý spolek Deutscher Böhmerwaldbund a s památkáři ji zrekonstruoval. Veřejnosti je přístupná od roku 2005 (květen–září, jen ve vybrané dny) a od roku 2017 v ní je jediná stálá expozice v Česku věnovaná Přemyslu Otakarovi II. Mimochodem — druhá budějovická „panna" je zazděná panna v Hroznové ulici, což je úplně jiný příběh.