Kamenný drak a kamenná žába

Než tu stálo město, stála tu voda.

Kolem soutoku Malše s Vltavou se rozlévaly bažiny a mokřady. Mezi nimi ležely tůně, které nevysychaly ani v létě, a za nimi rostly lesy tak husté, že se v nich ztrácel i den. Na vyvýšeném místě nad mokřinami, tam, kde mnohem později vyrostl klášter na dnešním Piaristickém náměstí, stával malý lovecký zámeček.

Nad jeho branou seděl vytesaný drak. Kdo šel kolem, podíval se mu do tlamy a šel rychleji.

O kus dál, na pravém břehu Vltavy nedaleko brodu, ležela starší osada. Byly v ní dvory, kovárna a malá kaple. Jméno dostala po Budivoji ze Železnice, královském dvorském sudím, kterému se její založení připisuje: Budivojovice.

Byl listopad a vítr toho večera honil pod ztemnělým nebem mraky, jako by za nimi něco běželo. Na zámečku hořel oheň, u něj seděl myslivec s malým synkem na klíně a jeho žena chystala večeři. Byl to obyčejný večer, jakých byly stovky. Pamatovat si však měli právě tenhle.

Starý sluha přišel ohlásit návštěvu. Už to bylo podivné: po setmění k zámečku nikdo nechodil. Na prahu stál muž zahalený v širokém plášti. Vešel, ale nesedl si, neshodil kápi ani nepozdravil jménem. Pouze rozhrnul cíp pláště.

V náručí držel dítě.

Manželé strnuli.

„Byl jsem k vám poslán, abych toto dítě předal do vaší ochrany,“ řekl. „Je to děvčátko, které nikoho nemá a potřebuje mateřskou péči. Jmenuje se Markétka. Pečujte o ni dobře. Nebudete litovat.“

Položil na stůl váček. Myslivcova žena ho nemusela otevírat, aby poznala, co v něm je. Takové váčky se ve zdejších lesích nevídaly; ten byl královský.

„Zde máte odměnu,“ dodal muž. „A bude ještě větší, uchováte-li všechno v tajnosti.“

Myslivec po něm vztáhl ruku. Chtěl ho zadržet, položit mu alespoň jednu z otázek, které se mu draly na jazyk. Než ji však vyslovil, muž vyšel ze síně.

Venku bylo úplné ticho. Po chvíli se z temnoty ozval dusot kopyt a rychle slábl, až se v něm nedal rozeznat směr.

Žena se podívala na dítě a dítě se podívalo na ni. Tím to bylo rozhodnuté.

„Ty moje ptáčátko opuštěné,“ zašeptala. „U nás už nebudeš opuštěná.“

Zavolala na synka, aby se přišel podívat na svou sestřičku. Chlapec přistoupil k zavinutému dítěti a usmál se.

Čas ubíhal jako voda pod zámečkem. Korytem Vltavy i Malše proplula ledová tříšť už mnohokrát, než Markétka vyrostla v půvabnou mladou ženu a z Venouška se stal statný jinoch. Doma mu tak říkali pořád, přestože už byl o hlavu vyšší než jeho matka.

Žili spokojeně. Jediný zármutek jim přinesla smrt myslivcovy ženy. Po jejím odchodu se otec, Václav a Markétka semkli ještě pevněji. Nikdo z nich nemluvil o tom, že dívka přišla do domu v náručí cizího muže. Pro Václava byla sestrou a pro starého myslivce dcerou.

Jednoho dne přijel posel se zapečetěným dopisem.

Myslivec jej přečetl dvakrát. Potom svolal služebnictvo a rozdal rozkazy: otevřít sál, připravit vnitřní komnaty, prostřít tabuli a nachystat jídlo pro mnoho hostů. Václava s Markétkou poslal do blízkých Budivojovic.

„Zůstanete tam, dokud pro vás nepošlu,“ přikázal. „Ať se zde dnes v noci stane cokoli, nevracejte se.“

Markétka zaslechla v jeho hlase obavu a chtěla se zeptat, koho čeká. Otec ji však políbil na čelo, otočil se a vešel zpátky do domu.

Václav poslechl. Na nic se neptal.

Vrátil se.

Proklouzl na zámeček zadní částí dvora, kterou znal od dětství, a ukryl se za těžkým závěsem poblíž hodovní síně. Odtud viděl část dlouhé tabule i bílé pláště mužů, kteří k večeru přijeli.

Mluvili tiše. Zpočátku rozeznával jen jednotlivá slova. Řeč byla o králi, o jeho plánech a o cestách, na kterých by mu bylo možné zabránit v dalším postupu. Potom se venku ozvala kopyta. Brána se rozlétla a do síně vtrhl pan Budivoj z Růže. Přes rameno nesl mrtvého zajíce, kterého hodil doprostřed stolu.

„Tady máte příčinu mého zpoždění,“ prohlásil. „Zastřelil jsem ho v královském hvozdu. Přináším vám dárek z hájemství hrdého Přemysla Otakara. Jeho psi mě sice pronásledovali, ale mému koni nestačili.“

Rozhlédl se po shromážděných tak vítězoslavně, že si ani nevšiml ticha, které po jeho slovech nastalo. Nejstarší z rytířů odložil pohár a varoval ho, že lov v královském lese je nebezpečná hra. Budivoj jeho obavy odbyl smíchem.

Rozhovor se brzy vrátil ke králi. Václav slyšel, že je třeba jednat dříve, než své postavení v kraji upevní, a že příležitost nemusí trvat dlouho. Nikdo nevyslovil celý plán nahlas. Z útržků však pochopil dost.

Závěs se pohnul v průvanu. Jeden z rytířů zvedl hlavu a zadíval se ke dveřím. Václav ustoupil hlouběji do tmy.

Počkal, dokud se v síni znovu nerozproudila řeč. Pak se protáhl chodbou, seběhl ke stájím a osedlal prvního koně, který se nebránil uzdě. Do sedla se vyhoupl bez pláště. Kabátec měl nasáklý potem a venku už mrzlo, ale chlad téměř necítil.

Jakmile za ním zmizela zámecká brána, pobídl koně do cvalu.

Lesem vedla jen úzká cesta. Větve ho šlehaly do tváře, kořeny pod kopyty klouzaly a ve tmě několikrát minul odbočku. Koně šetřit nemohl. V hlavě mu zněla slova, která zaslechl za závěsem, a s každou další mílí si byl jistější, že musí krále varovat dřív, než se spiklenci rozejdou.

K ránu se mezi stromy objevily první ohně královského ležení. Stráže proti němu sklopily kopí, ale Václav ze sebe vyrazil, že přináší zprávu o zradě a musí ihned mluvit s králem.

Slunce stálo ještě nízko, když se Budivoj probudil a zjistil, že myslivcův syn v noci odjel. Chytil za rameno první páže, které mu přišlo do cesty, a rozkázal mu osedlat koně. Když mladík zaváhal, Budivoj zbrunátněl a zařval tak, že ho bylo slyšet přes celý dvůr.

Během několika okamžiků byl zámeček vzhůru. Muži se překřikovali, sluhové přiváděli koně a nedojedená hostina zůstala v síni. Ještě než slunce vystoupalo nad les, nezbyl na nádvoří jediný bílý plášť.

Starý myslivec stál u brány a díval se za nimi. Zavřel ji pomalu, jako by ji zavíral naposledy.

Markétka se měla po odjezdu hostů vrátit z Budivojovic. Myslivec však zjistil, že ve stáji chybí Václavův kůň, a pochopil, co se v noci stalo. Přikázal starému sluhovi, aby na dívku počkal a nepouštěl ji z domu. Sám osedlal koně a vydal se po synových stopách.

Václava našel v královském ležení. Klečel před Přemyslem Otakarem II. a kolem stáli muži, kteří právě vyslechli jeho zprávu.

Král přistoupil k mladíkovi a vyzval ho, aby vstal. Poděkoval mu za věrnost a prohlásil, že od této chvíle patří k jeho lidem. Potom se obrátil ke starému myslivci a zeptal se, co si žádá za odměnu.

„Nežádám nic,“ odpověděl stařec. „Odměnil jsi mě už tím, že jsi mému synovi uvěřil. Jen o mé věrnosti nikdy nepochybuj.“

Král přikývl. „Dobře vidím, že obě tvé děti jsou ti ke cti.“

Myslivec sklopil oči. „Můj králi, jen Václav je mým synem.“

Víc neřekl a král se nezeptal.

Myslivec se potom rozloučil se synem. Václav ho prosil, aby zůstal pod královskou ochranou, dokud nebezpečí nepomine, ale otec odmítl. Markétka a služebnictvo zůstali na zámečku bez ochrany. Nemohl je tam nechat samotné.

„Pojedu s tebou,“ naléhal Václav.

„Ty zůstaneš zde. Udělal jsi, co bylo třeba. Teď splň svou povinnost až do konce.“

Myslivec položil synovi ruku na rameno, nasedl na koně a vydal se zpátky domů.

Ještě před západem slunce vyrazila trestná výprava. Král jel v čele, po jeho boku zkušený rytíř Heřman z Rychnova a za nimi zbrojnoši. Celou noc táhli lesem. Heřman, který kraj dobře znal, navrhl obejít Krumlov z druhé strany, aby je nikdo neviděl přicházet.

Časně ráno se Přemysl Otakar s částí svých mužů obrátil zpět k zámečku. Václav jel s nimi.

Po chvíli si všiml úzkého červeného pruhu na severním obzoru. Zprvu vypadal jako ranní záře. Jakmile však vyjeli výš, začal nad stromy vystupovat tmavý kouř.

Václav pobídl koně. Na výšině u Kamenného Újezda se před nimi otevřel výhled do kraje. Červená záře vycházela z jediného místa.

„Bože!“ vykřikl Václav. Hlas se mu zlomil dřív, než stačil doznít. „Náš zámeček hoří!“

Král prudce pobídl koně.

Když dorazili, nebylo už co zachraňovat. Střecha se propadla, trámy dohořívaly a z rozbitých oken stoupal kouř. V ohořelých zdech nezůstal nikdo živý.

Nad branou, uprostřed zčernalého kamení, přečkala požár jediná neporušená věc: ohyzdná tvář kamenného draka. Dívala se dolů úplně stejně jako předtím.

Václav seskočil z koně a rozběhl se mezi trosky. Volal otce, Markétku i starého sluhu. Nikdo mu neodpověděl.

Myslivcovo tělo našli nedaleko brány, kousek od meče. Starý sluha zahynul uvnitř domu. Po Markétce však nenašli nic. Ani šperk, ani kus šatů, ani ostatky, které by jí mohly patřit.

Václav se držel ohořelé zdi, dokud se mu nepodlomila kolena. Ptát se dokázal jen na jediné: kde je jeho sestra.

Král k němu přistoupil. Řekl mu, že Markétka nebyla jeho vlastní sestrou. Jeho rodiče ji před lety přijali do své péče a zachránili jí tím život.

„Čí je tedy dcera?“ zeptal se Václav.

Přemysl Otakar dlouho mlčel. Potom slíbil, že pokud Markétka žije, postará se o ni. Dlužil to těm, kteří jí dali život, i těm, kteří ji vychovali.

Kdo byli její skuteční rodiče, neprozradil. Tajemství Markétčina původu už nikdy neodhalil.

Z dálky zazněly rohy. Zbrojnoši sáhli po zbraních v domnění, že se vracejí útočníci. Mezi stromy se však objevilo královské poselstvo z Prahy.

První jezdec seskočil před panovníkem z koně.

„Pane náš, narodila se ti dcera.“

Král pohlédl na spáleniště, potom do kraje pod ním. Ještě před chvílí tu stál dům. Teď po něm zůstaly ohořelé zdi, mrtví a kamenný drak nad branou.

„Na tomto místě řádila zkáza,“ řekl. „Právě zde jsem však dostal zprávu nad jiné drahou. Vyroste tu klášter a při něm město. Bude oporou královské moci proti těm, kteří věří, že tento kraj patří jen jim.“

Psal se rok 1265.

Král pověřil zvíkovského purkrabího Hirza, aby řídil přípravu nového města. Jeho lidé měli vyměřit ulice, připravit staveniště a zkrotit mokřiny, které se rozlévaly kolem soutoku.

Václavovi podal panovník otěže vraníka ze svého průvodu.

„Tvůj domov ti vrátit nemohu,“ řekl. „Ale místo, na kterém stál, nezmizí.“

Brzy se okolí zaplnilo řemeslníky. Sráželi stromy, zaráželi kůly do podmáčené půdy a naváželi kámen. V místech, kde ještě nedávno vedly jen stezky mezi močály, začaly vznikat první ulice.

Vedle starších Budivojovic vyrůstaly královské Budějovice.

Při odklízení spáleniště nechávali dělníci část staré brány dlouho bez povšimnutí. Drak na ně shlížel ze zčernalého kamene a žádnému z mužů se nechtělo zasadit pod něj sochor.

Nakonec k němu přistoupil Václav. Kámen vzdoroval, ale po několika úderech se pohnul. Z rozevřené tlamy draka vypadl veliký železný klíč zabalený do kusu pergamenu.

Václav jej rozvinul. Stálo na něm pět slov:

Žába skrývá drahocenný poklad myslivcův.

Přečetl si nápis ještě jednou, potom klíč pečlivě schoval a nikomu o něm neřekl.

Při dalším odklízení narazili dělníci pod základy zámečku na padací dvířka. Ležela pod vrstvou popela a suti. Když je vyprostili a zvedli, objevil se pod nimi nízký otvor, ze kterého zavanul chlad.

Několik mužů se spustilo dovnitř. Václav šel jako první. Chodba vedla pod troskami až do míst, kde býval vnitřek zámečku. Ve světle loučí spatřil cosi světlého, zachyceného mezi kameny. Klekl si a opatrně látku vytáhl.

Byl to Markétčin závoj.

Bez váhání ho poznal. Sevřel jej v ruce a zadíval se do temnoty, v níž chodba pokračovala. Tudy se nepřátelé dostali do zámečku. Stejnou cestou Markétku odvedli.

Část stropu se však zřítila a zatarasila průchod. Dělníci byli po celém dni vyčerpaní. Slíbili Václavovi, že cestu uvolní ráno.

Souhlasil. Když se setmělo, vzal louč a vrátil se sám.

Chodba byla dlouhá a nízká. Voda odkapávala ze stropu a po několika desítkách kroků mu byla zima až do kostí. Musel se prodírat sutí, odvalovat kameny a místy lézt po kolenou. Plamen louče se zkracoval.

Když už téměř dohoříval, dorazil k těžkým železným vratům. Za nimi bylo slyšet hukot vody.

Václav se opřel do kování. Vrata nepovolila. Nahmatal zámek a v tu chvíli si vzpomněl na klíč.

Louč zapraskala a zhasla. Ve tmě vytáhl klíč zpod kabátce. Prsty přejížděl po studeném železe, dokud nenašel otvor. Zasunul jej do zámku a rozechvěle otočil.

Ozvalo se kovové cvaknutí.

Vrata se otevřela do šedavého svítání. Václav vyšel na strmé skalisko vysoko nad břehem Vltavy. Kolem něj stály mohutné stromy, mezi nimi ležely balvany porostlé mechem. Naproti přes údolí se zvedala vysoká skála s křížem na vrcholu. Václav si ji dobře zapamatoval.

Čas plynul. Klášter a kostel rostly, s nimi nové domy i ulice, ale po Markétce jako by se země slehla. Václav objížděl dvory, tvrze i kláštery. Vyptával se kupců, pocestných a převozníků. Nikdo ji neviděl. Vracel se také do okolí skály s křížem, kterou spatřil u východu z tajné chodby, a prohledával okolní lesy i skaliska. Ani tam však nenacházel jedinou stopu.

Přesto se nevzdal. Jednoho dne se tam vypravil znovu.

K večeru potemněla obloha a nad krajem se strhla bouře. Kůň se plašil, větve praskaly pod nápory větru a cesty se během chvíle změnily v proudy kalné vody.

V záři blesku Václav zahlédl kříž. Sjel z cesty a zamířil k němu, ale husté trní ho brzy donutilo sesednout. Dál pokračoval pěšky a místy si musel prosekat cestu mečem.

Při dalším záblesku spatřil něco, co tam být nemělo: neznámý starý zámek, přitisknutý ke skále jako tmavá skvrna. Nad jeho branou seděla kamenná žába s rozšklebenou tlamou.

Václav několikrát udeřil jílcem meče na vrata. Teprve potom se v okénku nad branou cosi pohnulo a objevila se vrásčitá tvář staré ženy.

„Co tu hledáš v takovém nečase?“

Václav ji prosil, aby ho pustila dovnitř, jinak v bouři zahyne. Stařena si ho chvíli prohlížela, ale nakonec odsekla, že pro něj nemá místo, a okénko zavřela.

Nad skalou udeřil blesk a na okamžik ozářil celou stěnu zámku. V horním okně stála dívka. Byla bledá a vyčerpaná. Oběma rukama se držela mříže, a když Václava spatřila, sepjala je, jako by prosila o pomoc.

„Markétko!“ vykřikl. Dívka se zachvěla. Její odpověď téměř zanikla v hromu, ale Václav poznal její hlas.

Rozběhl se k vratům a vrazil do nich ramenem. Ani se nepohnula. Markétka mu z okna volala, že je zavřená a sama se ven nedostane.

Stará čarodějnice se znovu objevila ve věži. Křičela na Václava a hrozila mu zdviženou rukou. Vtom oblohu rozťal další blesk.

Udeřil přímo do věže.

Čarodějnici zasáhl a zabil na místě. Celým zámkem otřásla rána. Na okamžik se zdálo, že pod ním pukla samotná skála.

Potom se vrata sama otevřela.

Václav vběhl dovnitř, našel úzké schodiště a vyrazil vzhůru. V nejvyšším patře rozrazil dveře malé komory.

Markétka stála u okna. Byla tak zesláblá, že když se k němu pokusila vykročit, podlomila se jí kolena.

Václav ji zachytil.

Dlouhou chvíli nepromluvil ani jeden. Venku burácela bouře, ale do komory doléhala jen vzdáleně. Markétka se ho dotkla na tváři, jako by se potřebovala přesvědčit, že není přelud.

„Přišel jsi.“

„Hledal jsem tě.“

Schoulila se mu do náruče. Třásla se zimou i vyčerpáním.

Václav ji odvedl dolů, zahalil do svého pláště a posadil ke skomírajícímu ohni v prázdné síni. Teprve tam se Markétka odvážila zeptat, zda je jejich otec v bezpečí.

Václav neodpověděl hned. Z jeho mlčení pochopila, co se stalo.

„Ne,“ zašeptala.

Řekl jí, že se otec vrátil, protože ji nechtěl nechat samotnou. Markétka sklopila hlavu. Václav ji nechal plakat a držel ji za ruku, dokud se neuklidnila.

Potom mu pověděla, co se stalo. Budivojovi žoldnéři pronikli do zámečku podzemní chodbou. Starého myslivce zabili, dům zapálili a ji odvedli stejnou cestou, kterou přišli. Měli ji dopravit na Krumlov, ale cestou dostali strach, že padnou do královských rukou. Proto ji ukryli v opuštěném zámku a svěřili staré čarodějnici, která ji zavřela do věže a trápila hladem.

Za svítání vyšli ze zámku. Markétka byla zesláblá a cestou museli několikrát odpočívat. Nemluvili mnoho.

Když dorazili k rozestavěnému městu, král právě procházel staveništěm s Hirzem. Jakmile je spatřil, poslal ostatní stranou.

Václav před ním poklekl.

„Pane a králi můj. Nalezl jsem Markétku.“

Přemysl Otakar si dívku dlouze prohlížel. Potom ji tiše přivítal zpět a nechal odvést do bezpečí, aby dostala jídlo a mohla si odpočinout.

Václav zůstal nablízku. Neptali se hned, co bude dál. Nejprve stačilo, že Markétka odpočívá v bezpečí a Václav sedává poblíž. Teprve v následujících měsících, když se život kolem nich začal znovu usazovat, pochopili oba, že pouto, které je spojovalo, se změnilo a že spolu chtějí zůstat jinak než dosud.

Pak předstoupili společně před krále.

„Jsi stejně věrný a statečný jako tvůj otec,“ řekl Přemysl Otakar Václavovi. „Žádej, jak se ti mám odměnit.“

Václav nežádal zlato ani půdu. Prosil pouze, aby mohl navždy zůstat s Markétkou. Král se obrátil k dívce a zeptal se, zda je to také její přání. Markétka našla Václavovu ruku a přisvědčila.

Panovník jim vyhověl. Potom se zeptal, zda je ještě něco, čím by je mohl potěšit.

Václav požádal, aby byli kamenný drak ze zničeného domova a žába z Markétčina vězení zasazeni do vnější stěny nového klášterního kostela. Oba tvorové stáli u počátku jejich neštěstí i záchrany. Měli zůstat venku, zatímco uvnitř chrámu bude místo pro to, co je dobré, pravdivé a šlechetné.

Král souhlasil.

Drak ležel nedaleko staveniště. Se žábou to bylo horší. Václav se musel s několika muži vrátit ke vzdálenému zámku a znovu hledat cestu mezi skalami a lesy. Když tam konečně dorazili, našli část věže zřícenou po zásahu blesku. Brána však stále stála a kamenná žába nad ní hleděla do kraje.

Muži kolem ní odsekávali zdivo po malých kusech. Práce trvala dlouho. Když kámen konečně povolil, žába se naklonila dopředu a Václav zahlédl v otvoru za ní tmavý kov.

Zastavil ostatní a sáhl do dutiny. Prsty nahmatal železný okraj. Společně vytáhli těžkou nádobu, kterou tam kdosi dávno ukryl. Víko drželo pevně, ale po několika úderech povolilo.

Uvnitř se zalesklo zlato.

Václav vytáhl uschovaný pergamen. Slova, která tolikrát četl, se naplnila:

Žába skrývá drahocenný poklad myslivcův.

Poklad odevzdal králi jako příspěvek na stavbu kláštera a chrámu. Drak i žába pak byli zasazeni do vnější zdi klášterního kostela.

Podle pověsti tam zůstaly dodnes.