Bez příkras · České Budějovice
Křivá přísaha u pranýře – Bez příkras
Hlavní verze je o soudu, o dívce a o dobrém jméně. Tahle je o posledních minutách jednoho muže a o tom, co při nich dělali sousedé.

Podle budějovické pověsti přišla Matylda o rodiče při moru, který roku 1521 zasáhl město, a zůstala sama. Když ji Jodok vyhledal v kapli a pokusil se ji násilím odvést, zastal se jí mladý Křenovský.
Druhého dne Jodok před městskou radou jejich úlohy obrátil. Tvrdil, že dívku zachraňoval před Křenovským. Dostal varování před křivou přísahou i možnost vzít výpověď zpět. Přesto na svých slovech trval a stvrdil je přísahou.
Když se později dozvěděl, že se Křenovský vrátil, shromáždil několik mužů a vyjel s nimi k jeho tvrzi.
Vrata byla zavřená. Jodok před nimi zastavil koně a žádal, aby mu mladého Křenovského vydali. Ve vikýři se objevil jeho otec. Vyslechl požadavek, ale syna ozbrojené skupině vydat odmítl. Pokud se měl z něčeho zodpovídat, náleželo to městské radě.
Jodok naléhal. Starý Křenovský neustoupil a vrata zůstávala zavřená. Muži dole čekali, zatímco Jodok obrátil koně blíž ke vchodu. Vyzval ostatní k útoku, vytáhl meč a rozmáchl se proti vratům.
Čepel se při úderu roztříštila. Kůň se vzepjal a Jodok se v sedle převážil. Pokusil se udržet, ale sklouzl po boku zvířete dolů.
Jedna noha mu zůstala ve třmenu.
Kůň vyrazil od vrat. Jodok dopadl na cestu, ale než se mohl opřít a zvednout, zachycená noha jej strhla dál. Natáhl ruce před sebe. Dlaně se dotkly země, chvíli nesly část jeho váhy a vzápětí podjely. Tělo se znovu smýkalo vedle běžícího koně.
Přitahoval se k uvězněné noze, aby dosáhl na třmen. Při každém pokusu musel zvednout hlavu a ramena ze země, jenže další krok zvířete jím trhl a ruce mu sklouzly dolů. Chodidlo zůstávalo zachycené vysoko u sedla. Nemohl se k němu dostat ani se postavit.
Volal o pomoc. Kůň běžel dál směrem k Budějovicím a Jodok se znovu pokoušel zapřít rukama o cestu. Na okamžik se nadzvedl, s jednou nohou taženou vzhůru však nedokázal dostat tělo pod sebe. Opora povolila. Obrátil se na bok a sáhl po zachycené noze, ale pohyb koně jej od ní zase odtrhl.
Cesta mu ubíhala těsně před obličejem. Střídavě zvedal hlavu a kryl si ji předloktím. Volnou nohou hledal oporu, o kterou by se mohl vzepřít; sotva se dotkl země, kůň ho táhl dál. Neměl se čeho zachytit. Opratě byly nahoře, mimo jeho dosah.
Při změně směru se jeho tělo vychýlilo od koňského boku. Zachycená noha ho vzápětí přitáhla zpět. Ani dalšími pokusy se nedokázal uvolnit a kůň nezpomaloval.
Tak se dostali až do Budějovic. Lidé se obraceli za dusotem kopyt a ustupovali z cesty. Teprve když je kůň míjel, viděli člověka zachyceného u jeho boku. Někdo vykročil blíž, ale zvíře už bylo pryč. Nikomu se nepodařilo je zastavit.
Jodok se smýkal po dlažbě. Mezi ním a lidmi podél cesty zůstával běžící kůň; nemohl k nim natáhnout ruku a udržet ji na místě, aby se jí někdo chopil.
Kůň vběhl na náměstí. U pranýře se zarazil a prudce obrátil. Jodokovo tělo bylo vymrštěno stranou a narazilo do kamenného výstupku. Náraz jej usmrtil.
Kolem mrtvého se začali shromažďovat lidé. Někteří věděli o výpovědi, kterou nedávno stvrdil před městskou radou. Nyní ležel u pranýře, místa veřejného trestu a hanby.
„Boží soud,“ ozvalo se v davu.
Když přišel farář Jan Hayder, lidé se k němu obrátili. Ustoupili, aby mohl projít k tělu, a čekali, co řekne. Hayder si klekl vedle Jodoka a pomodlil se za jeho duši. Nic dalšího neřekl.
Kudy za pověstí
Náměstí Přemysla Otakara II., České Budějovice. Pranýř na něm stál dvě stě let, uprostřed. Katedrála svatého Mikuláše, u jejíž kaple pověst začíná, je odtud dvě minuty.