Můra – Bez příkras

V ševcově domě spali oba tovaryši v malé komůrce vedle mistrovy ložnice. Jeden byl zdravý a silný. Druhý přišel teprve nedávno, byl hubený, bledý a noc co noc se z jeho postele ozývalo tiché vzdychání a naříkání.

Toho večera ulehl jako jindy. Komůrka ztichla, druhý tovaryš usnul jen několik kroků od něj a dům se ponořil do noci. Churavý mladík usnul také. Kolem jedenácté se však začal probouzet, jako by ho něco vytahovalo ze spánku jen napůl.

Věděl, že leží na zádech. Cítil lůžko pod sebou, pokrývku na těle a vlastní ruce podél boků. Chtěl se obrátit na stranu, ale tělo neudělalo, co chtěl. Zkusil zvednout ruku. Nebyl si jistý, jestli se vůbec pohnula. Všechno v něm bylo těžké, pomalé a vzdálené, a přitom byl vzhůru dost na to, aby si svou bezmoc uvědomoval.

Slyšel druhého tovaryše, jak klidně dýchá. Byl blízko. Stačilo by zavolat, jen jedno slovo, a někdo by se probudil. Mladík otevřel ústa, ale hlas nepřišel. Z hrdla vyšel jen slabý, přidušený zvuk. Pokusil se nadechnout hlouběji. Nešlo to. Na hrudi cítil tlak, který mu nedovoloval nabrat vzduch tak, jak potřeboval.

Znovu chtěl pohnout rukou. Chtěl ji zvednout, odstrčit ze sebe tu tíhu, nahmatat, co mu leží na prsou. Ruka však zůstávala skoro nehybná. Čím víc se snažil, tím zřetelnější bylo, že tělo neposlouchá nic z toho, co mu přikazuje. Nebylo koho vidět, nebylo co pojmenovat. Jen tlak, krátký dech a tichá místnost, v níž pomoc ležela na dosah a on si o ni nedokázal říct.

Z úst mu znovu uniklo zasténání.

Ve vedlejší ložnici mistr nespal. Už několik nocí poslouchal totéž a tentokrát se rozhodl zjistit, co se děje. Vstal, otevřel dveře do komůrky a vešel dovnitř se světlem.

Tovaryš vnímal, že se ve tmě něco změnilo. Do očí mu padla záře a u postele se někdo zastavil. Stále nemohl promluvit. Ležel s otevřenými ústy a dýchal krátce; každý nádech končil dřív, než potřeboval.

Švec se nad ním sklonil. Na mladíkově hrudi uviděl obyčejné stéblo slámy. Leželo tam tiše a lehce.

Mistr je vzal mezi prsty a zvedl.

Tlak povolil. Tovaryš se konečně nadechl plněji. Hrudník se mu zvedl, tělo se uvolnilo a dech se začal vracet do přirozeného rytmu. Nic neřekl. Jen ležel, dokud se jeho dýchání neuklidnilo docela.

Švec odnesl stéblo do světnice. Nechal rozsvítit hromničku a přiblížil je k plameni. Stéblo vypadalo pořád stejně, jenže v prstech ucítil nepříjemné svědění. Když je držel dál u ohně, svědění přešlo v bolest a z ticha se ozvalo podivné bzučení. Nakonec je musel pustit.

V tu chvíli si vzpomněl na radu své babičky. Obrátil se do světnice a zavolal:

„Přijď si ráno pro kus chleba!“

Stéblo zmizelo.

Druhého dne přišla ke dveřím stará žebračka. Stěžovala si, že si v noci spálila prsty o svíčku. Švec jí dal kus chleba a k němu zlatník. Potom ji varoval, aby už do jeho domu nechodila.

Od té noci tovaryše trápení přestalo. Spal klidněji, přestal v noci naříkat a časem se jeho stav zlepšil.

V Budějovicích se však vyprávěl ještě jeden příběh o můře.

Ve mlýně jednoho zdejšího měšťana pracoval mládek, který při práci opakovaně upadal do zvláštního spánku. Domácí jej pokládali za nemocného, přivolaný lékař však žádnou nemoc nenašel.

Když mládek jednou znovu usnul, jeden z pomocníků u něj zůstal a čekal, až se probere. Potom se ho zeptal, kde byl.

„U pána,“ odpověděl mládek.

Pomocník si od té doby začal všímat, co se v takových chvílích děje. Zjistil, že kdykoli usne mládek, spí také mlynář.

Zanedlouho mlynář zemřel. O tři týdny později zemřel také mládek. Teprve potom pomocník ostatním pověděl, čeho si všiml.