Železná panna – Bez příkras

Prokopa z Dubného přivedli zpátky do Budějovic před svítáním. Ve věži jej převzal žalářník Jobst, odvedl ho do podzemní kobky a zavřel za ním. Na dveřích zapadla závora.

Prokop sloužil městu, ale tajně spolupracoval s husity. Měl jim dát znamení třemi světly na věži. Později dostal velení oddílu vyslaného na pomoc Zlaté Koruně a postup úmyslně zdržel; jeho muži dorazili až k vypálenému klášteru. Při zpáteční cestě oddíl opustil a pokusil se dostat k husitům. Místo nich narazil na ozbrojence, kteří ho zajali a přivezli zpět.

Podle pozdější budějovické pověsti se ve věži sešel tajný soud. Předsedal mu královský hejtman Lipolt Krajíř z Krajku, pán na Landštejně. Na znamení zvonkem přišel Jobst pro vězně a vyvedl ho z kobky. Se dvěma žoldnéři jej vedl po dřevěných schodech k železným vratům. Za nimi prošli malou místností s výklenkem ve zdi. Pokračovali bez zastavení po dalších schodech vzhůru do soudní síně.

Soudci seděli za černě potaženým stolem. Mezi dvěma svícny stál kříž, podél stěn byly rozestaveny stráže. Prokopa předvedli před stůl a začal výslech.

Obvinění ze zrady odmítal. Zapíral, že by úmyslně zdržel pomoc klášteru, a nepřiznal se ani k dopisu, který mu Krajíř předložil. Hejtman proto poručil přivést muže, jemuž jej odevzdal.

Jobst se vrátil s mnichem Benem. Prokop ho poznal, ale muž před soudci odhodil kutnu a sejmul šedivý vous.

Byl to Markvart.

Měl jedinou dceru, o kterou se Prokop ucházel. Sňatku nebránil, dokud Prokop nepožadoval, aby dívka přijala husitské vyznání. Spor je rozdělil, dcera však Prokopa milovala. Po jeho odchodu chřadla a zemřela. Markvart nad jejím hrobem přísahal pomstu.

Skutečný Ben se ke spolupráci s Prokopem přiznal a čekal na trest. Markvart se za něj vydával a právě jemu Prokop svěřil dopis určený husitskému veliteli. Nyní list ležel před soudci.

Když se Prokopa zeptali, zda chce proti výpovědi něco namítnout, mlčel.

Soudci postupně vhazovali hlasovací kuličky do přilby. Po jejich sečtení Krajíř povstal a vyhlásil rozsudek smrti.

Prokop poklekl před Markvartem.

„Odpusť.“

Markvart mu odpustil. Prokop vstal, políbil mu ruku a obrátil se k žalářníkovi.

Jobst k němu přistoupil a sejmul mu řetěz. Potom mu dal ruce za záda a svázal je. Teprve když skončil, odvedl ho od stolu ke dveřím.

Sestupovali po úzkých schodech. Jobst jej přidržoval za rameno a vedl dolů do malé místnosti, kterou předtím prošli cestou k soudu.

Tentokrát se u výklenku zastavil.

Postavil Prokopa na prkno v podlaze, narovnal mu ramena a odstoupil ke stěně. Prokop stál se svázanýma rukama a čekal.

Jobst uchopil kolo a otočil jím.

Z výklenku se vysunula železná postava. Rozevřela se před Prokopem. Její vnitřek byl osazen ostřími.

Jobst dál otáčel kolem a železná náruč se kolem odsouzence uzavřela.

Po chvíli sevření povolilo. Prokop byl mrtev. Železná postava se stáhla zpět do výklenku. Prkno pod odsouzencem se propadlo a tělo zmizelo pod podlahou.

V soudní síni zazněl zvonek.

Soudci povstali a pomodlili se za Prokopovu duši. Než se rozešli, předstoupil Markvart před Krajíře. Požádal ho, aby směl vstoupit do řádu a věnovat svůj majetek na obnovu Zlaté Koruny. Hejtman mu vyhověl.

Muži opustili síň a sestoupili po schodech. Prošli znovu malou místností. Výklenek byl zavřený a prkno v podlaze leželo opět na svém místě. Pokračovali k železným vratům a odešli z věže.

Za několik hodin se rozednilo. Městské brány se otevřely a na náměstí přijely vozy se senem. Začal obyčejný den.