Černý pes – Bez příkras

V Kněžské ulici žila chudá vdova se svou dcerou. Jedné noci dcera těžce onemocněla a přivolaný lékař předepsal lék, který bylo třeba přinést hned. Vdova neměla nikoho, koho by pro něj poslala. Musela jít sama.

Nejkratší cesta vedla přes starý hřbitov u svatého Mikuláše, mezi dnešní katedrálou a děkanstvím. Žena vyšla z domu a nezdržovala se. Nemyslela na nic jiného než na lékárnu a na cestu zpátky. Kdyby šla oklikou, ztratila by čas, který ztratit nemohla.

U kaple jí vstoupil do cesty velký černý pes.

Zastavila se jen na okamžik. Nejdřív v něm viděla zvíře, které se jí připletlo do cesty. Udělala krok stranou, aby ho obešla, a chtěla pokračovat. Pes se pohnul s ní. Zkusila projít z druhé strany, rychleji a rozhodněji, ale znovu jí stanul před nohama.

Ještě pořád věřila, že ho obejde. Přitiskla si šátek blíž k tělu, aby jí nepřekážel, a vykročila přímo kolem něj. Vtom se pes vzepjal, položil jí přední tlapy na ramena a zastavil ji.

Nekousl ji. Nevrhl se po ní. Jen ji držel.

Žena se pokusila ustoupit, ale jeho váha ji tlačila zpátky. Zkusila se pootočit bokem a vyklouznout zpod tlap, jenže pes se opíral pevně. Jedno rameno se jí na okamžik uvolnilo, hned nato ji však zadržel znovu. Nemohla udělat krok vpřed. Nemohla projít kolem něj. Nemohla se ani snadno otočit a vrátit se.

Cesta k lékárně ležela před ní. Bylo to jen několik kroků, které měla překonat, než bude dál pokračovat městem. Stála však na místě, zadržovaná zvířetem, které nedělalo nic víc, než že jí bránilo jít dál.

Zkusila ho odstrčit pažemi. Pes nepovolil. Zapřela se nohama, ale rovnováhu držela jen s námahou, protože jeho tlapy jí spočívaly vysoko na ramenou. Dech se jí po opakovaném snažení zrychlil. Věděla, proč vyšla z domu, věděla, že lék ještě nemá, a přesto se nepohnula ani o krok blíž k místu, kam musela dojít.

Nevěděla, jak dlouho tam už stojí. Mohla to být jen chvíle. Mohlo to být déle. V té tmě a tichu se čas nedal odhadnout. Každý další pokus končil stejně: pes ji udržel před sebou a cesta zůstala volná jen pro oči, ne pro nohy.

Sáhla do kapsy. Měla u sebe několik chlebových kůrek. Vytáhla je a hodila stranou, aby psa odlákala. Čekala, že se za nimi otočí, že skloní hlavu a ona v té chvíli projde.

Kůrky zůstaly ležet na zemi.

Pes si jich nevšímal. Tlapy z jejích ramen nesundal. Žena se ještě jednou pokusila vyprostit a projít kolem něj, ale bez výsledku.

Teprve když vyčerpala všechno, co ji napadlo, začala se ve strachu modlit.

Sotva vyslovila první slova, pes ji pustil. Seskočil, odstoupil a utekl.

Žena nezůstala stát. Nehledala, kam zmizel, a nečekala na vysvětlení. Jakmile měla cestu volnou, spěchala dál k lékárně.

Dostala se dovnitř z posledních sil. Teprve tam, když už byla na místě, povolilo napětí, které ji drželo na nohou. Vyčerpáním a strachem omdlela.