Eliášova dědičná štola (Úsilné)

Proč se Eliášova štola kopala dvě stě let

Rudolfovské doly měly odjakživa jeden hlavní problém: podzemní vodu. Nejdřív se vytahovala v kožených měších zařízením na koňský pohon, ale výkon nestačil — kolik to stálo koní a lidí a jak se k tomu postavilo město, je v sekci Jihočeského muzea.

Když čerpání prohrálo, sáhlo se po jediném řešení, které funguje trvale: po dědičné štole. To je chodba vyražená z údolí pod doly a spádovaná tak, aby z ní voda odtékala sama, gravitací, bez jediného stroje. Nic se nečerpá, nic se neobsluhuje, jen se voda odvede pryč. Nevýhoda je, že se musí vykopat celá, než začne fungovat.

U Eliášovy štoly to trvalo s přestávkami zhruba dvě stě let. Ražení začalo 20. července 1574, na svátek svatého Eliáše, po kterém nese jméno. Chodba běží 25 až 30 metrů pod zemí, měří kolem tří kilometrů a v pravidelných rozestupech z ní vede přes šestnáct větracích šachet. Hotová byla v době, kdy už těžba stříbra v revíru upadala. Dvě stě let práce na záchraně něčeho, co to mezitím stihlo vzdát.

Voda, kterou nikdo nemusel čerpat

Z Eliášovy štoly pak sto padesát let jen tekla voda do potoka. Až se počátkem 20. století ukázalo, že nedabylské prameniště na rostoucí Budějovice nestačí — a někdo si všiml, že kousek za městem vytéká z opuštěného důlního díla devět litrů pitné vody za sekundu, zadarmo a bez čerpadla.

Po roce 1930 se ta voda podchytila a gravitační potrubí ji svedlo do zemního vodojemu u Vodárenské věže. Zásobovala město až do otevření nádrže Římov v roce 1978. Nešlo o vytěžení zdroje ani o odsávání zásob: štola byla vyražená právě proto, aby jí voda odtékala, a město jen na její konec postavilo jímku. (Jak se vydatnost během těch let měnila, se nepodařilo dohledat. Konec v roce 1978 způsobilo otevření Římova, ne vyschnutí.)

Ironie se nabízí sama, i když ji tehdy nikdo takhle nevyslovil: voda, která rudolfovské doly utopila, nakonec zásobovala město, které si kdysi spočítalo, že vypumpovat ji se nevyplatí. (Že by tuhle souvislost někdo vědomě propojil dřív, se nepodařilo dohledat — v pramenech je štola vždy jen technickým řešením.)

Jak se průzkumníci dostali do zazděné štoly

Eliášovu štolu ve třicátých letech z bezpečnostních důvodů zazdili betonovou stěnou a nechali v ní jen rouru na vodu. Tím to na osmdesát let skončilo.

Znovu se otevřela kvůli dálnici. Když se připravovala mimoúrovňová křižovatka D3 u Úsilného, muselo se ověřit, jestli je podloží dost pevné a jestli větrací šachty nevyúsťují přesně tam, kde má stát stavba. Jenže dovnitř nebylo kudy. Jiří Šindelář z firmy Geo-cz proto prostrčil vodovodní rourou sondu s kamerou — tu samou, kterou se zkoumala Rožmberská hrobka — a zjistil, že betonová zeď je několik metrů mocná a probourat se nedá. Sonda ale ukázala cestu: jednu z větracích šachet, která nebyla úplně zasypaná.

Průzkum pak probíhal ve spolupráci s Jihočeským muzeem, Českou speleologickou společností a Správou jeskyní ČR a podílel se na něm archeolog Ondřej Chvojka. V úsecích uzavřených desítky let se držel oxid uhličitý, takže se první metry šly v dýchacích přístrojích, dokud se nezprovoznilo umělé větrání. Z odhadovaných tří kilometrů se podařilo zdokumentovat 1562 metrů. Ve stěnách jsou vidět jednotlivé rýhy po ruční práci s kladívkem a mlátkem a podpisy horníků z roku 1669.

Šachty se se stavbou minuly o fous. Kdo dnes najíždí na křižovatku D3 u Úsilného, projíždí nad štolou a třemi zazděnými průduchy, a nemá jak to poznat.

Na místě

Časová osa

Otázky

Zdroje