Pověst · České Budějovice
Železná panna
Na rohu Zátkova nábřeží a Biskupské ulice v Českých Budějovicích stojí hradební věž, které se říká Železná panna. Podle pověsti se v ní roku 1420 konal tajný soud nad mužem, který měl městu zapálit na věži tři smluvená světla pro husity. Věž tehdy měla jiné jméno.

Roku 1420 zůstávaly Budějovice na katolické straně. Když před jejich hradbami stanul Jan Žižka se svým vojskem, město se připravilo k obraně. Královský hejtman Lipolt Krajíř z Krajku, pán na Landštejně, požádal o pomoc Rožmberky.
Mezi městskými zbrojnoši sloužil Prokop z Dubného. Konal stráže uvnitř hradeb, ale tajně spolupracoval s husity. Ti měli čekat na smluvené znamení: tři světla na věži.
První noc se nerozsvítila. Ani druhou. Prokop nemohl opustit svůj oddíl, aniž by vzbudil podezření, a věžného se mu nedařilo přemluvit. Teprve třetí noci ho nechal opít. O půlnoci se na věži konečně objevila všechna tři světla.
Za hradbami však odpověď nepřišla. Rožmberské vojsko se už blížilo městu na pomoc a Žižka, ohrožený jeho postupem, ustoupil směrem ke Zlaté Koruně.
Večer před svátkem Všech svatých se po bohoslužbě v dominikánském kostele rozešli měšťané na klášterní hřbitov. Z jejich průvodu se vzdálili dva muži. Jeden měl oděv městského zbrojnoše, druhý mnišskou kutnu. Prošli dosud otevřenou branou a zamířili k řece.
Prokop říkal svému průvodci Bene. Stěžoval si na rožmberskou pomoc, která překazila jejich plán, ale mnich mu připomněl tři noci marného čekání. Prokop vysvětloval, proč nemohl znamení dát dřív. Nakonec se zeptal, kam husité odtáhli. Když Ben jmenoval Zlatou Korunu, vytáhl Prokop dopis.
Měl jej dostat husitský velitel ještě před východem slunce. Prokop mnichovi připomněl smluvené heslo a nabádal ho k opatrnosti. Ben list přijal. U paty věže se však zastavil.
„Dej pozor, aby si tě železná panna nepřivedla.“
Prokop se na něj obrátil. Nerozuměl tomu varování a blízkost věže mu nebyla příjemná. Času ale zbývalo málo; pobídl Bena, aby šel a zprávu doručil.
Mnich uchopil tyč a vstoupil na prám. Prokop ho nechal odplout k protějšímu břehu. Z věže zaznělo znamení k uzavření brány a zbrojnoš se blízkou fortnou vrátil do města.
Na radnici se mezitím dostala žádost zlatokorunského opata. Husitské vojsko se blížilo ke klášteru a opat prosil Budějovické o rychlou vojenskou pomoc. Rada rozhodla, že vyšle ozbrojený oddíl, a provedením pověřila Krajíře.
Před radnicí se shromáždili vojáci. Hejtman je prohlédl a jejich vedení svěřil Prokopovi z Dubného. Přikázal mu vyrazit bez prodlení. Za splnění rozkazu měl ručit vlastní hlavou.
Prokop slíbil rozkaz splnit. Jakmile však oddíl opustil město, začal jeho postup zdržovat. Před Kosovem nechal vojáky zastavit. Ti očekávali krátký odpočinek a další cestu, aby do Zlaté Koruny dorazili ještě před večerem. Místo toho jim poručil vyhledat ve vsi nocleh. Před vesnicí rozestavil několik stráží a s ostatními se odebral spát.
V noci je probudil křik strážných. Nad Zlatou Korunou se zvedala záře požáru.
Teprve nyní Prokop oddíl shromáždil a vyrazil dál. Ke klášteru však dorazili pozdě. Budovy byly vypálené a husitské vojsko už odtáhlo. Prokop je nepronásledoval. Nařídil návrat do Budějovic.
Sám do města se svými muži nedošel. Cestou oddíl opustil a vydal se za husity. Věděl, co by ho po nesplněném rozkazu ve městě čekalo.
V noci poblíž Dívčího Kamene narazil na skupinu ozbrojenců. Když ho zastavili a žádali, aby se představil, pokládal je za husity.
„Prokop z Dubného, Žižkův a váš přítel.“
Muži ho obklopili. Prokop sáhl po meči, ale dříve než mohl udeřit, odzbrojili ho a spoutali. V nejbližší vsi ho posadili na koně a odvezli zpět do Budějovic. Před východem slunce už byl ve věži.
Žalářník Jobst ho odvedl do podzemní kobky. Tam Prokop čekal, než se shromáždí soud.
Soudci přišli tajně. V síni na ně čekal černě potažený stůl, na něm kříž mezi dvěma svícny. Předsedal jim Krajíř. Stráže zůstaly kolem síně a Jobst dostal znamení, aby přivedl vězně.
Se dvěma žoldnéři vedl Prokopa vzhůru po dřevěných schodech. Prošli železnými vraty do malé místnosti s výklenkem. Prokop kolem něj minul, aniž se zastavil. Další schody vedly do soudní síně.
Krajíř mu předložil obvinění ze zrady a z úmyslného zdržení pomoci Zlaté Koruně. Prokop vinu popíral. Když před něj položili dopis, který odevzdal Benovi, tvrdil, že jej nezná.
„Neznáš-li list, znáš snad muže, kterému jsi jej předal,“ řekl Krajíř a poručil svědka přivést.
Jobst odešel do horní části věže. Když se vrátil, kráčel vedle něj mnich Ben.
Prokop se zachvěl. Muž, kterého poslal přes řeku k husitskému veliteli, nyní stál před soudci. Ben ho vyzval, aby přestal zapírat a před smrtí se vyzpovídal.
Prokop už svou příslušnost k husitům neskrýval. Odmítl zpověď a prohlásil, že pokud má zemřít, zemře pro své vyznání. Mnich ho však zarazil. Chtěl před soudem vypovědět také o tom, co mezi nimi dosud nezaznělo.
Odhodil kutnu a sejmul šedivý vous.
„Markvart!“ vydechl Prokop.
Stařec se obrátil k soudcům a začal vyprávět.
Měl jedinou dceru. Prokop se o ni ucházel a Markvart jejich sňatku zprvu nebránil. Spor nastal, když se Prokop přihlásil k husitskému učení a žádal, aby jeho víru přijala také dívka. Markvart to odmítal. Pokoušel se Prokopa přesvědčit, aby od svého požadavku ustoupil, ale marně.
Dívka Prokopa milovala. Když odešel z jejich tvrze, začala chřadnout. Markvart mu poslal vzkaz, aby přijel, Prokop se však nevrátil. Jeho dcera zemřela a on nad jejím hrobem přísahal pomstu.
Prokop ho prosil, aby už dál nemluvil. Markvart přesto dokončil svou výpověď. Skutečný mnich Ben se přiznal ke spolupráci s Prokopem a čekal na trest. Markvart se za něj vydával a přišel do Budějovic, aby Prokopovu jednání zabránil. Dopis, který mu zbrojnoš svěřil u řeky, tak nedostal husitský velitel, ale soud.
Zlatou Korunu už Markvart uchránit nedokázal. Nyní předložil, co o Prokopově zradě věděl.
Když se soudci zeptali obviněného, zda chce proti výpovědi něco namítnout, mlčel. Potom každý vložil do přilby hlasovací kuličku. Po jejich spočítání Krajíř povstal a oznámil rozsudek smrti.
Prokop klesl před Markvartem na kolena.
„Odpusť.“
Markvart mu odpustil. Prokop vstal, políbil mu ruku a obrátil se k žalářníkovi.
Jobst mu sejmul řetěz, svázal ruce za zády a odvedl ho po schodech dolů. Vrátili se do malé místnosti, kterou předtím prošli cestou k soudu. Tentokrát žalářník před výklenkem zastavil a postavil Prokopa na prkno v podlaze.
Otočil kolem.
Z výklenku se vysunula železná postava a rozevřela náruč. Její vnitřek byl osazen ostřími.
Železná panna Prokopa sevřela.
Když sevření povolilo, byl mrtev. Železná panna se stáhla zpět do výklenku. Prkno pod odsouzencem se propadlo a tělo zmizelo pod podlahou.
Zvonek oznámil soudcům, že rozsudek byl vykonán. Povstali a pomodlili se za Prokopovu duši.
Ještě než se rozešli, předstoupil Markvart před Krajíře. Požádal ho, aby směl vstoupit do řádu. Svůj majetek chtěl věnovat na obnovu zničeného kláštera ve Zlaté Koruně a zbývající život strávit v modlitbách za dceru i za Prokopa.
Krajíř slíbil jeho přání vyhovět.
Muži opustili soudní síň a sestoupili po schodišti. Prošli kolem výklenku; propadliště už bylo zavřené. Z věže odešli v tichosti.
Za několik hodin se rozednilo. Městské brány se otevřely, na náměstí přijely vozy se senem a začal obyčejný den.
Jak to bylo doopravdy
Věž zvaná Železná panna na rohu Zátkova nábřeží a Biskupské ulice v Českých Budějovicích se ve středověku jmenovala Spilhaybl; dnešní jméno dostala podle pověsti o mučidle, jehož existence ve věži doložena není.
Rok 1420 seděl. České Budějovice zůstaly na katolické straně a byly jedinou velkou oporou krále Zikmunda v jižních Čechách. V září a v říjnu 1420 se v okolí města skutečně pohybovalo vojsko Jana Žižky z Trocnova. K útoku na hradby podle dochovaných zpráv nedošlo; Žižka nakonec odtáhl a obrátil se ke klášteru ve Zlaté Koruně, který husité roku 1420 vypálili. Pověst z toho odchodu udělala následek zrady uvnitř města. Historie pro takové vysvětlení doklad nemá, ale ten konec, tedy vypálená Zlatá Koruna, je skutečný.
Hejtman existoval. Zikmund poslal 25. dubna 1420 do Budějovic Lipolta Krajíře z Krajku s družinou, aby pomohl město bránit. V následujících letech je doložen jako budějovický hejtman. Landštejn byl jedním z jeho panství, ne rodovým jménem.
Prokop z Dubného není smyšlené jméno. Osoba toho jména je doložena mezi ranými přívrženci husitství a roku 1426 vystupuje jako spojenec táborské strany. Že by sloužil v budějovické posádce, zradil ji a byl tu souzen, doloženo není.
Věž stojí a je středověká. Jádro se klade do čtrnáctého století. Ve středověku se ale nejmenovala Železná panna. Říkalo se jí Spilhaybl, podle budějovické měšťanské rodiny Spielhayblů. Dnešní jméno dostala až podle pověsti o mučidle, které v ní mělo být.
A to mučidlo? Pro jeho existenci v téhle věži neexistuje doklad. Klasická železná panna s bodci je navíc podle dějin trestního práva z velké části konstrukce devatenáctého století, ne běžný středověký nástroj. Německý historik Wolfgang Schild jí věnoval studii s názvem, který mluví za sebe: Die Eiserne Jungfrau. Dichtung und Wahrheit.
Kdo příběh složil. Tuhle podobu pověsti napsal v polovině devatenáctého století budějovický novinář Ernst Franz Richter. Vzal motivy ze starých kronik a udělal z nich drama o tajném husitovi mezi obránci města. Karel Pletzer se jejím původem zabýval ve studii z roku 1970.
Kudy za pověstí
Věž Železná panna, roh Zátkova nábřeží a Biskupské ulice, České Budějovice. Poslední dochovaná hradební věž na tomhle úseku opevnění, přímo u mostu přes Malši. Z náměstí Přemysla Otakara II. pět minut pěšky.
Odkud to víme
- Encyklopedie Českých Budějovic, hesla Železná panna, husitská revoluce, válečné události, pověsti
- REITINGER, Lukáš. Lipolt Krajíř z Krajku ve víru husitských válek. Studia Mediaevalia Bohemica 10, 2018
- PLETZER, Karel. K českobudějovické pověsti o železné panně. Kulturní kalendář, listopad 1970
- SCHILD, Wolfgang. Die Eiserne Jungfrau. Dichtung und Wahrheit. Rothenburg ob der Tauber, 1999
- ČORNEJ, Petr. Husitství a husité. Praha: Karolinum, 2019
Verze bez příkras
Hlavní verze sleduje, jak se zrada odhalila. Tahle jde s Prokopem od dveří kobky až nahoru do soudní síně a nevynechá nic z toho, co bylo mezi tím.
Železná panna – Bez příkras