Biskupská rezidence — po cestě k hradbám

Piaristé byli učitelský řád. Jejich řeholníci neměli majetek ani plat — učili zadarmo a živili se z toho, co jim někdo zajistil.

Proto město, které chtělo mít gymnázium, muselo udělat víc než piaristy pozvat. Muselo se zavázat, že je bude živit. Takovému závazku se říkalo fundace: byl sepsaný, potvrzený panovníkem a měl platit trvale, ne jen dokud se bude chtít.

A Budějovičtí gymnázium chtěli. Roku 1761 se měšťané zavázali, že se o piaristickou kolej postarají, a městská rada na zaopatření prvních čtyř řeholníků, kteří do města přijedou učit, vyčlenila dvanáct tisíc zlatých. Nebyly to peníze na stavbu — byly to peníze na to, aby ti čtyři muži měli z čeho žít. Marie Terezie ten závazek téhož roku schválila.

Piaristé tedy nezaplatili nic. Přišli učit. Zaplatilo to město, protože chtělo školu.

(A ta chudoba v jejich názvu — celým jménem jsou Řád chudých řeholních kleriků Matky Boží zbožných škol — je slib jednotlivých řeholníků, ne majetkový stav řádu. Ten mohl vlastnit i stavět. Jen za cizí peníze.)

Sedmnáct let a celý blok domů

Zbývalo najít místo. A to byl problém, protože v městě sevřeném hradbami žádná volná parcela nebyla. Všude stály domy a patřily lidem.

Piaristé to vyřešili tak, že ty domy začali kupovat. Jeden po druhém, mezi Širokou a Radniční ulicí, a jak který získali, zbořili ho a na jeho místě stavěli dál.

Základní kámen položili roku 1763. O šest let později, roku 1769, byla hotová jižní část a piaristé se do ní nastěhovali — přestože pořád ještě dokupovali okolní domy. Poslední z nich koupili až roku 1772, tedy devět let po začátku stavby. Severní křídlo dostavěli roku 1780.

Sedmnáct let od základního kamene po poslední zeď.

A ani tím to nemělo skončit. Na rohu Biskupské a Radniční měl stát ještě piaristický kostel.

Věta v císařském dekretu, která je vidět dodnes

Jenže mezitím se ve Vídni rozhodovalo o něčem docela jiném.

Josef II. tehdy přestavoval církev v celé své říši. Rušil kláštery, které podle něj nebyly k ničemu užitečné, a zároveň zakládal nová biskupství, aby byla církevní správa blíž lidem. Jedno z nich mělo vzniknout v jižních Čechách.

Dvorním dekretem z roku 1783 rozhodl o zřízení biskupství v Českých Budějovicích.

A nový biskup potřeboval kde sídlit. V celém městě přitom stála jediná budova, která byla dost velká, dost nová a dost reprezentativní na to, aby se k tomu hodila.

Byla to ta, kterou piaristé právě dostavěli.

Druhým dekretem, z 27. května 1785, císař nařídil upravit piaristickou kolej pro potřeby biskupství. A připojil k tomu pokyn, který stojí za doslovné uvedení: co možná nejvíce šetřit.

A právě tady je důvod, proč se má u té budovy zastavit.

Existovaly totiž plány, jak měla vypadat, až bude hotová. Měla mít jinou, rokokovou věž. Průčelí členěné pilastrovým řádem, tedy sloupy vystupujícími ze zdi. A uprostřed tympanon s hodinami a ozdobnými vázami — zdobený štít nad středem budovy.

Nepostavilo se nic z toho.

Proto je ta budova na dobu vrcholného baroka — slohu, který si zakládal na členitých tvarech a bohaté výzdobě — nápadně holá. Historik Jan Schinko o ní píše, že vypadá spíš jako barokní kasárna. A přesto se pro ni ustálil název biskupský palác.

Kdo tedy stojí před tou budovou a říká si, že na palác je to nějaké prosté, čte ji správně. Dívá se na výsledek jedné věty v dekretu z roku 1785.

Uvnitř je přitom barokní opravdu — má barokní klenby i domácí kapli. Šetřilo se jen na tom, co je vidět zvenčí.

Kam šli piaristé

Zbývala otázka, co s piaristy, kterým právě sebrali dům.

Josef II. ji vyřešil elegantně a týmž rozhodnutím. Ve stejném roce zrušil dominikánský konvent na dnešním Piaristickém náměstí — a piaristy nastěhoval do prostor, které se tím uvolnily.

Vyměnili tedy budovu, kterou postavili na míru vlastní škole, za klášter ze třináctého století, postavený pro mnichy, kteří v něm mají mlčet a modlit se. Prameny ho popisují jedním slovem: nevyhovující.

A zůstali v něm do roku 1871. Šestaosmdesát let.

A odtud se to náměstí jmenuje Piaristické.

🔥 Dvě jména z jedné události

Tady stojí za to na chvíli zastavit, protože z toho jednoho rozhodnutí vzniklo něco, co je ve městě vidět dodnes — jen si toho nikdo nevšímá.

Josef II. zřídil diecézi, vzal pro ni piaristům jejich novou budovu, zrušil dominikány a piaristy nastěhoval do prázdného kláštera po nich.

A dvě budějovické adresy nesou jména z té jedné události — každá z opačného konce:

Jsou od sebe pár minut chůze. Kdo je projde obě, ujde přesně tu cestu, kterou piaristé v roce 1785 museli ujít se vším, co měli.

Dům, který je pořád škola

Přeskočme dvě stě čtyřicet let.

V letech 2018 až 2021 prošla budova první velkou opravou od roku 1900. Tři roky práce, sto dvacet šest milionů korun na úvěr, nové instalace, restaurované malby, obnovené vitráže na hlavním schodišti, v podkroví nový konferenční sál.

A při vší té práci se skoro nezměnilo rozvržení místností. Vlastní zpráva biskupství to říká takhle: „Většina prostor zůstala dispozičně nezměněna, což dodnes upomíná na původní využití budovy jako školy. Základem každého podlaží proto zůstávají dlouhé rovné chodby, ze kterých se vstupuje do jednotlivých místností."

Jinými slovy: biskupství sídlí ve škole a chodí po ní jako po škole. Dlouhá rovná chodba, dveře po stranách, a za nimi kanceláře tam, kde piaristé plánovali třídy.

Mělo tři roky a sto dvacet šest milionů na to, aby to změnilo. Nechalo to tak.

Střep, o kterém se neví nic

A ještě jedna vrstva, o kterou v téhle budově málem nikdo nezakopl.

Roku 2001 zkoumal archeolog Ondřej Chvojka nádvoří biskupství. Dostal se až do nejspodnější vrstvy — do té, ve které začíná město, tedy do konce třináctého století. Hlouběji už nemělo být nic, protože hlouběji tu nikdo nebyl.

A v té vrstvě ležel jeden jediný střep. Zdobený, a to nápadně, a evidentně starý.

Byl z pozdní doby kamenné. Chvojka to komentuje takto: „i v tom, řekněme, čtvrtém tisíciletí před Kristem, tu najednou někdo byl, něco tu dělal a už s tím můžeme něco spojovat."

Pod vrstvou, kterou archeologové považovali za dno městských dějin, tedy ležel doklad o někom, kdo tu byl o čtyři tisíce let dřív.

A víc se neví.

Není to tak, že by ta informace někde byla a nikdo ji nehledal. Doba, ze které ten střep pochází, je v jižních Čechách jedním z nejméně prozkoumaných období celého pravěku. Nálezů je málo, jsou roztroušené a keramika z nich je tak drobná a nevýrazná, že podle odborné literatury zatím nejde určit, ke které kultuře patřila.

Ten střep tedy dokazuje, že tu někdo byl. A to je všechno, co dokazuje. Nevíme, k jaké nádobě patřil, k čemu ta nádoba sloužila, ani kdo ji rozbil.

A možná právě proto ho Chvojka vypráví. V tom rozhovoru to není jeho odpověď na otázku po nejcennějším nálezu — je to jeho odpověď na otázku, čeho si lidé na práci archeologa neváží. Když někdo najde bronzovou sekeru nebo meč, ocení to každý. Ale bezvýznamně vypadající kousek keramiky z jednoho budějovického dvora posunul dějiny toho místa o čtyři tisíce let.

(Vltavíny, jantar z Dívčího Kamene a další doklady nejstaršího osídlení jsou v Jihočeském muzeu.)

Na místě

Časová osa

Otázky

Zdroje