Místo
Koh-i-noor Hardtmuth
Tužky se v Českých Budějovicích vyrábějí od roku 1848 a dodnes tu vzniká největší objem výroby celé firmy. Budějovická je i žlutá tužka Koh-i-noor — Franz Hardtmuth ji vymyslel a pojmenoval po diamantu z anglických korunovačních klenotů ve chvíli, kdy už tady čtyřicet let žil a vedl továrnu. A s ní vzniklo i značení tvrdosti, ze kterého se stala světová norma: písmena, která od té doby najdete na každé tužce na světě. O tom, co znamenají, se přitom dodnes vede spor.
Co je vídeňské a co budějovické
Tahle firma má dvě části dějin a snadno se pletou, tak si je nejdřív rozdělme.
Ve Vídni se stalo tohle: založení firmy roku 1790 a vynález tuhy ze směsi grafitu a jílu, patentovaný roku 1802. V Budějovicích tehdy firma ještě nebyla — přišla sem až o šestačtyřicet let později. Josef Hardtmuth, který za tím vynálezem stojí, tady nikdy nepracoval.
V Budějovicích se stalo tohle: firma sem přesídlila roku 1848 a roku 1889 tady vznikla žlutá tužka Koh-i-noor — do té doby neexistovala. S ní vzniklo i značení tvrdosti, které se rozšířilo po světě. A výroba tu běží dodnes.
A proč zrovna sem? Carl Hardtmuth se rozhodoval podle tří věcí: blízkosti surovin, levné pracovní síly a dopravy. Tou dopravou se myslí vltavská plavba a koněspřežní dráha. Továrna vyrostla přímo u ní a ulice, ve které dodnes stojí, se jmenuje F. A. Gerstnera po inženýrovi, který tu dráhu postavil a kterého za to nakonec vyhodili.
Jedna věc k vyjasnění, protože i ta se plete: Koh-i-noor není jméno té směsi ani technologie. Je to obchodní značka jednoho výrobku z roku 1889. Firma se do té doby jmenovala L. & C. Hardtmuth a dnešní název je až důsledek toho, jak se ta tužka proslavila.
Vynález, kvůli kterému tužky vůbec mají tvrdosti
Tohle je ta podstatná část a v propagačních materiálech se zmiňuje málo, protože je méně obrazná než žlutá tužka. Stalo se to ve Vídni, ne tady — ale bez toho by nedávalo smysl nic z toho, co přišlo potom.
Do konce 18. století se psalo tyčinkami z čistého grafitu. Fungovaly, ale měly jednu zásadní vlastnost: nedaly se odstupňovat. Grafit je grafit — jak píše, tak píše, a měnit se to nedá.
Zlom přišel s nápadem grafit rozemlít, smíchat s jílem a vypálit. Tím vznikla tuha, jakou známe dnes — a hlavně tím vznikla možnost měnit poměr obou složek. Víc jílu, tvrdší tuha. Víc grafitu, měkčí a černější stopa. Teprve tímhle vynálezem se z tvrdosti stala veličina, kterou jde nastavovat a měřit. Bez něj by neexistovalo HB ani 6B, protože by nebylo co odstupňovat.
A na tomhle vynálezu se podílel Josef Hardtmuth, zakladatel firmy — týž člověk, jehož vnuk pak o osmdesát sedm let později tu stupnici pojmenoval. Rodina tedy stojí u obou konců: u věci samotné i u způsobu, jak ji měřit.
Věřte nevěřte — byl v tom Hardtmuth první, nebo Francouz?
Tady je první ze dvou sporů, které se u téhle firmy vedou, a rozhodnout se nedá.
Ve Francii si postup smíchání grafitu s jílem patentoval Nicolas-Jacques Conté roku 1795. Josef Hardtmuth si podobnou metodu patentoval v Rakousku až roku 1802, tedy o sedm let později. Podle patentů je tedy prvenství jasné.
Jenže část pramenů uvádí, že Hardtmuth ten postup objevil dřív — kolem roku 1790 až 1792, tedy ještě před Contého patentem, a jen si ho tehdy nenechal chránit. Odborná literatura tuhle otázku priority označuje za nerozhodnutou. (Rozdíl mezi objevem a patentem je přitom podstatný a v dějinách techniky běžný: kdo první přišel na věc, a kdo si ji první nechal zapsat, bývají dva různí lidé.)
Pro tenhle průvodce z toho plyne poctivá formulace: Hardtmuthové se na vynálezu moderní tuhy podíleli, ale že byli první, doložit nejde.
Devatenáctiletý učeň a diamant
Firmu založil Josef Hardtmuth ve Vídni roku 1790. Do Budějovic ji roku 1848 přestěhoval jeho syn Carl Hardtmuth, a to ze zcela praktických důvodů: lepší železniční spojení a blíž k surovinám. Tovární budova tu vyrostla v letech 1847 až 1848.
Zajímavější je ale to, co se stalo o tři roky později. Carl poslal roku 1851 svého devatenáctiletého syna Franze na dva roky do Londýna, aby se tam naučil vyrábět kameninu a tužky. Byla to běžná praxe — syn, který měl jednou podnik převzít, šel na zkušenou do průmyslově vyspělejší Anglie.
A přesně v té době se v Londýně dělo něco jiného. Roku 1850 se do anglického korunního pokladu dostal indický diamant Koch-i-nur, což se překládalo jako „Hora světla". O dva roky později ho přebrousili do briliantového tvaru a stal se z něj neoficiální symbol krásy a ceny. Franz Hardtmuth byl tou dobou v Londýně a podle historika Jana Schinka se dá s velkou pravděpodobností odhadovat, že ho viděl. (Že ho skutečně viděl, doložené není — je to Schinkův odhad z toho, že tam v té době byl.)
Pak se vrátil domů a osmatřicet let se nedělo nic. Měl obchodní a výrobní starosti a na diamant došlo až v roce 1889. Do deníku si 2. února 1889 zapsal:
„Chci dáti do prodeje nový druh nejlepších tužek. Budou žlutě leštěné se zlatou značkou KOH-I-NOOR."
Proč žlutá a černá
Tady je vysvětlení, které v žádné firemní brožuře nenajdete a pochází od Jana Schinka.
Franz Hardtmuth se narodil roku 1832 ve Vídni, tam bydlel a chodil do školy, a do Budějovic se s rodiči přestěhoval až kolem roku 1848, tedy v šestnácti. Byl patriotem rakousko-uherského císařství a roku 1873 byl povýšen do šlechtického stavu.
A císařství mělo černožlutý prapor.
Žlutá tužka s černou tuhou tedy zřejmě nebyla jen estetické rozhodnutí, ale vyznání. (Schinko to sám formuluje opatrně — „zřejmě odrážely vztah k Vídni" — a klade i otázku, jestli se Franz cítil spíš Vídeňákem, nebo Budějčákem. Sám odhaduje, že napřed Vídeňákem. Doložené to není a nikdo to už nezjistí.)
Konkurence tehdy žlutou barvu i komplikovaný název kritizovala jako nevhodné, nepraktické a bláznivé. Marně. Rozhodla kvalita a hlavně důsledné dodržování stupňů tvrdosti, na které konkurence nestačila. Tužka 1500 získala roku 1900 na pařížském Grand Prix ocenění, po kterém se z ní stala nejznámější tužka světa.
Věřte nevěřte podruhé — spor o tři písmena, která má na sobě každá tužka na světě
A tady je druhý spor, který se u téhle firmy vede.
Když si dnes kdokoli na světě koupí tužku, je na ní napsané HB, nebo 2B, nebo F. Ten systém označování tvrdosti zavedla právě žlutá tužka Koh-i-noor z roku 1889 a stal se z něj vzor pro úřední normy. Vyráběla se v sedmnácti tvrdostech; dodnes je nejměkčí 6B a nejtvrdší 8H.
A o významu těch písmen se vede spor, který se nedá rozhodnout.
Mezinárodně přijímaný výklad je prostý a technický: H znamená hard, tedy tvrdá, B znamená black, tedy černá, a F znamená fine, tedy že se ořeže do jemného hrotu. Základ takového systému existoval v Anglii už na počátku 19. století.
Firma Koh-i-noor to ale zpochybňuje a tvrdí něco jiného: že H je po zakladateli Hardtmuthovi a B po Budějovicích — německy Budweis. Historik Jan Schinko k tomu přidává, že F je po Franzovi.
Rozsoudit to nejde. Obě verze jsou doložitelné jako tvrzení, ani jedna jako fakt, a je docela dobře možné, že platí obojí — že Hardtmuthové navázali na existující anglické značení, protože se jim šťastně shodovalo s vlastními jmény. (Tohle je naše úvaha, ne stanovisko žádné strany sporu.)
Ale i kdyby byla pravda jen ta technická verze, zůstává tohle: normu, podle které se dodnes na celém světě označuje tvrdost tužek, ustavil výrobek z Českých Budějovic.
Na místě
Do provozu se nedostanete a je fér to říct rovnou. Co jde vidět:
Areál továrny stojí v ulici F. A. Gerstnera přes ulici od Vodárenské věže (příběh) — je to industriální architektura 19. století, budovy z let 1847 až 1848 a pozdější přístavby. Na historických pohlednicích z doby po roce 1903 je areál z věže vidět jako na dlani, což je hezké srovnání s dnešním pohledem. (Jestli je areál z ochozu vidět i dnes, se nejlíp zjistí přímo nahoře.)
Podniková prodejna je otevřená běžně a je to nejpřístupnější část celého příběhu. Dva a půl tisíce položek na čtyřiceti metrech čtverečních. Stojí za to vzít do ruky tužku a podívat se, jaké písmeno na ní je — po přečtení předchozího odstavce už to není jen značka.
Zákaznické centrum s expozicí je otevřené jen po domluvě a jen pro skupiny, ale prohlídky vedou dlouholetí zaměstnanci firmy, tedy lidé, kteří v tom dělali. To je přesně ten typ průvodce, jakého jinde neseženete.
Časová osa
- 1790 — Josef Hardtmuth zakládá firmu ve Vídni.
- 1802 — patent na tužku z kombinace kaolinu a grafitu.
- 1847–1848 — v Českých Budějovicích vyrůstá tovární budova.
- 1848 — Carl Hardtmuth přesouvá výrobu z Vídně do Budějovic kvůli železnici a bližším surovinám.
- 1850 — indický diamant Koch-i-nur se dostává do anglického korunního pokladu.
- 1851–1853 — devatenáctiletý Franz Hardtmuth na zkušené v Londýně. Diamant je v té době přebrušován do briliantového tvaru.
- 1873 — Franz Hardtmuth povýšen do šlechtického stavu.
- 1874 — Carl Hardtmuth jmenován čestným občanem města; byl také třetím presidentem Obchodní a živnostenské komory.
- Září 1881 — Carl Hardtmuth tragicky umírá v Alpách u Gmundenu, zasažen uvolněným kamenem. Slávy žluté tužky se nedožil.
- 2. 2. 1889 — Franz si do deníku zapisuje záměr vyrábět žlutě leštěné tužky se značkou KOH-I-NOOR.
- 1896 — Franz Hardtmuth umírá, firma přechází na rodinnou společnost.
- 1900 — tužka 1500 oceněna na Grand Prix v Paříži.
- 4. 1. 1999 — otevřena podniková prodejna v Českých Budějovicích.
- Dnes — největší výrobce školních, výtvarných a kancelářských potřeb ve střední a východní Evropě, působí ve víc než devadesáti zemích.
Otázky
(Jen to, co není výš.)
- Dá se továrna navštívit? Provoz ne. Prodejna ano, běžně. Expozice v zákaznickém centru jen po domluvě a jen pro skupiny — jednotlivec se tam nedostane.
- Vyrábí se tužky pořád v Budějovicích? Ano. Budějovický závod dodnes zajišťuje největší objem výroby celé firmy.
- Proč zrovna Budějovice? Rozhodly dvě praktické věci: lepší železniční spojení a blízkost surovin. Nebylo to rozhodnutí ze vztahu k místu — rodina byla vídeňská.
Zdroje
- https://budejcka.drbna.cz/drbna/historicka/11972-zlute-tuzky-a-cerna-tuha-znacky-koh-i-noor-zrejme-odrazely-vztah-k-vidni.html — klíčový zdroj. Drbna historička, seriál historika Jana Schinka, 16. 6. 2016: Franz v Londýně 1851, diamant Koch-i-nur, citace z deníku z 2. 2. 1889, černožlutý prapor císařství a vztah k Vídni, výklad písmen F–H–B, smrt Carla Hardtmutha v Alpách, kritika konkurence
- https://encyklopedie.c-budejovice.cz/clanek/koh-i-noor-hardtmuth — ověření dat a firemní historie
- https://www.koh-i-noor.cz/cs/historie — oficiální firemní verze dějin
- https://www.kudyznudy.cz/aktivity/tuzkarna-hardtmuth-v-ceskych-budejovicich — přesun 1848, důvody, tovární budova 1847–1848
- https://www.annabregmanportraits.co.uk/project/how-pencils-are-graded/ — mezinárodní výklad značení H = hard, B = black, F = fine, a doložení sporu: „this origin is disputed by the Koh-I-Noor company who claim that the 'H' designation was named after their founder Joseph Hardtmuth and 'B' for their location in Budejovic"
- https://www.budejce.cz/kalendar/1209824335-koh-i-noor-hardtmuth-pribeh-tovarny-i-rodiny — zákaznické centrum, expozice přes 400 m², prohlídky jen pro skupiny, kontakt
- https://eshop.koh-i-noor.cz/cs/koh-i-noor-hardtmuth-ceske-budejovice — podniková prodejna, otevřena 4. 1. 1999, 2 500 položek na 40 m²
Nejsilnější místo je ten spor o písmena. Splňuje přesně to, co návod chce: je to věc, kterou host uvidí na každé tužce, kterou kdy vezme do ruky, a přitom o ní nikdy nepřemýšlel. A je poctivě podaný — mezinárodní výklad je uvedený jako první a jako převažující, firemní verze jako zpochybnění, a naše úvaha o tom, že může platit obojí, je označená jako úvaha.
Pozor, tohle tvrzení bylo prověřováno právě proto, že bylo podezřele hezké — podle pravidla z kapitoly 8a. Ukázalo se, že spor je doložený v anglickém zdroji nezávisle na české straně, což ho drží. Kdyby ho tvrdila jen firma nebo jen Schinko, patřil by do textu opatrněji.
Slabina: místo je návštěvnicky chudé. Do provozu se nedá, expozice je jen pro skupiny. Pro hosta zbývá prodejna a pohled na areál zvenčí. Text je proto silnější než návštěva — což je opak obvyklého problému a je fér to přiznat.