Observatoř Kleť — KLENOT a lovci planetek

Věřte nevěřte — legendy o Mrkosovi a co z nich obstojí

O Mrkosovi kolují v astronomických kruzích legendy: jak si všechno na Kleti vyrobil a opravil sám, jak vybrousil desítky kilogramů optického skla, jak odházel nejvíc sněhu ve střední Evropě. Nejtvrdší a nejotevřenější svědectví o nich napsala k jeho stému narození v roce 2018 sama Jana Tichá — tedy člověk, který ho na Kleti osobně zažil a dnes observatoř vede. Její text je nepohodlný, ale je to jediný podrobný osobní pramen, který existuje, a proto z něj vycházíme.

Tichá píše, že Mrkos návštěvám rád vyprávěl, jak optiku velké fotografické komory vybrousil vlastníma rukama. Hrubou fyzickou práci skutečně odvedl — ale rozhodující práci na optických plochách udělali profesionálové z Optické a sklářské dílny MFF UK v Praze v čele s Jindřichem Walterem. Podobně: v letech 1985–1988 byl zvolen prezidentem komise Mezinárodní astronomické unie pro astronomické telegramy, ale všechnu potřebnou práci za něj vykonával ředitel příslušného světového centra Brian G. Marsden — tehdy se totiž funkce v IAU rozdělovaly politicky podle osy Východ–Západ. A titul docenta, který se mu v různých heslech přisuzuje na MFF UK, nikdy neměl; vztahoval se jen k jeho učení na budějovické pedagogické fakultě a po roce 1990 ho přestal používat.

Tichá k tomu nabízí vysvětlení, které je pro tenhle příběh podstatnější než výčet nepřesností: Mrkos podle ní myšlenkově ustrnul ve čtyřicátých a padesátých letech — v éře, kdy byl skutečně tím mužem z legend, kdy skutečně objevoval komety vlastním okem z tatranských štítů a skutečně přežil dvě antarktické zimy. Ty historky nebyly vymyšlené od základu. Byly to zprávy o člověku, kterým kdysi opravdu byl a kterým už dávno nebyl. (Že to byl vědomý motiv, se doložit nedá — jde o čtení, které nabízí Tichá a které dává jeho jednání smysl.)

Politická část je krátká a nepříjemná: podle Tiché byl Mrkos podporovaný komunistickou stranou a v roce 1970 zasedl v prověrkových komisích, přesto že se předtím hlásil k obrodě roku 1968. Sama Tichá u toho dodává, že nechce být „pobočkou Ústavu pro vyšetřování zločinu komunismu", a rozlišuje mezi lidmi, kteří legitimaci používali jako záštitu, aby mohli dělat svou práci, a těmi, kdo šli dál.

Nabízí se ale otázka, kterou nejde rozhodnout od stolu: Mrkos si Kleť sám vyhlédl, sám ji vydupal a byla to práce jeho života. Odolat mrazu je jedna věc — odolat hrozbě, že o tohle všechno přijde, je věc jiná. (Jaké motivy ho vedly, se z pramenů nedozvíme, a domýšlet se nemá. Doloženo je jen to, co udělal, ne proč.)

Co znamená „nízká přesnost měření" a jak se hvězdárna dostala do katastrofálního stavu

Minor Planet Center — světová centrála pro malá tělesa sluneční soustavy — Mrkosovi opakovaně vytýkalo nízkou přesnost jeho astrometrických měření. To zní jako technická poznámka, ale znamená něco velmi konkrétního. Astrometrie planetky je měření její přesné polohy na nebi. Z několika takových měření se počítá dráha tělesa. Když jsou měření nepřesná, dráha se spolehlivě spočítat nedá — a bez spolehlivé dráhy planetka nedostane pořadové číslo a objev se fakticky nepotvrdí. Nepřesná měření tedy neznamenají „trochu horší data". Znamenají objevy, které zůstanou viset ve vzduchu.

Proč byla nepřesná, Tichá vysvětluje bez obalu: hvězdné katalogy z roku 1965 používané ještě v osmdesátých letech, astrometrická data posílaná do světových centrál leteckou poštou, žádný přechod ze souřadnicové soustavy B1950.0 na J2000.0 — což je pro astrometrii planetek zásadní věc. Vývoj šel dál a Mrkos s ním nešel. Když v roce 1991 skončil, zůstala podle Tiché hvězdárna v katastrofickém technickém stavu, nepřipravená na ten přechod, a bez vychovaného pokračovatele — Mrkos si o sobě podle jejího svědectví postupně vytvořil „paranoidní a patologickou představu, že si vše udělá nejlépe sám".

Pointa: rada, kterou dal, a dluh, který měl

Když Mrkos odcházel, dal Janě Tiché jedinou osobní radu. Zněla: „Nikdy nebuďte nikomu vděčná."

A teď to, kvůli čemu tenhle příběh stojí za vyprávění. Z Mrkosových 275 očíslovaných planetek získala více než polovina spolehlivě spočtenou dráhu a pořadové číslo teprve po „velkém úklidu" planetkové databáze, který Tichá s Tichým provedli s prvním CCD čipem na Kleti v letech 1994 až 1999 — tedy po jeho odchodu a částečně už po jeho smrti. Ta nepřesná měření někdo musel přeměřit a dopočítat, jinak by víc než sto třicet jeho objevů zůstalo nepotvrzených.

Muž, který na rozloučenou poradil, ať člověk nikdy nikomu nebuď vděčný, vděčí za víc než polovinu svého vědeckého odkazu právě těm dvěma lidem, kterým to řekl. Zemřel 29. května 1996 v Praze; podle Tiché byl rozptýlen a nemá hrob. Zůstalo po něm 275 planetek — a víc než sto třicet z nich zachránil někdo jiný.

Pod jejich vedením se výzkum na Kleti proměnil v jedno z předních evropských pracovišť. Miloš Tichý má k listopadu 2015 na kontě 527 objevených planetek, Jana Tichá 273, a k tomu přidal tým projektu KLENOT dalších 117. Dohromady observatoř k listopadu 2017 objevila přes tisíc planet a planetek. „Čím lepší jsme měli přístroje, tím víc jsme mohli objevovat především menší planetky," popsala Tichá pro Českou televizi. Sama ale dodává, že objevování nových těles není hlavním cílem: tým se především soustředí na sledování už známých blízkozemních asteroidů, aby šlo spočítat jejich dráhu a riziko přiblížení k Zemi — nové objevy jsou při tom jen vedlejší produkt.

Pomáhá tomu i poloha: Kleť leží ve výšce 1070 metrů nad inverzí, takže má nejvíc jasných nocí ze všech českých hvězdáren, a je tu v provozu metrový dalekohled KLENOT (přesně 1,06 m) — druhý největší v Česku po Ondřejovu a největší specializovaný dalekohled na planetky a komety v celé Evropě.

Noc, kdy Kleť předpověděla dopad asteroidu

Nejsilnější moment v historii observatoře přišel v noci z 11. na 12. března 2022. Do zemské atmosféry mířil malý, dva až tři metry velký asteroid — a Kleť, konkrétně astronom Miloš Tichý, patřila mezi první na světě a byla jedinou observatoří z evropské sítě ESA pro blízkozemní asteroidy, která těleso zachytila a přesně změřila jeho polohu. Na základě těch měření (spolu s daty dalších observatoří) vypočítal systém NASA Scout dráhu tělesa, nazvaného 2022 EB5, a předpověděl, že dopadne do moře poblíž norského ostrova Jan Mayen mezi Grónskem a Islandem — v přesně určený čas. Stalo se to přesně tak, jak systém spočítal, a infrazvukové detektory dopad potvrdily do minuty.

Šlo teprve o pátý případ v historii, kdy se povedlo malé těleso mířící na Zemi odhalit a spočítat jeho dopad ještě předtím, než k němu skutečně došlo — a Kleť se podílela i na tom úplně prvním, asteroidu 2008 TC3, který se v roce 2008 rozpadl nad súdánskou pouští. Žádná škoda, žádné drama — ale reálný důkaz, že takzvaná planetární obrana není jen teorie ve filmech, a jihočeská observatoř v ní hraje roli.

Planetka, která se jmenuje Vepřoknedlozelo

Kdo planetku objeví, smí jí navrhnout jméno — ale schválit ho musí mezinárodní komise. A tu od roku 2003 vede právě Jana Tichá, jako první zástupkyně Česka a bývalého Československa v historii tohoto výboru (členkou je od roku 2000). Rozhoduje tak nejen o vlastních objevech, ale i o tom, jak se bude jmenovat kus vesmíru, který najde kdokoliv jiný na světě.

Kleťský tým svého práva na jména využil naplno, a ne vždy vážně. Mezi víc než tisícovkou pojmenovaných těles jsou vědci a spisovatelé (Nezval, Herbhauptman), hudebníci (Brianmay — kytarista Queen), jihočeská místa (Krasetín, přesně to místo, odkud jezdí lanovka na Kleť; Jihčesmuzeum, po Jihočeském muzeu) — a taky dvojice planetek (29401) Asterix a (29402) Obelix, pojmenovaná po galských komiksových hrdinech.

Nejlíp zapamatovatelná je ale (350509) Vepřoknedlozelo, publikovaná 22. července 2013. Vznikla jako oslava kulatého výročí — ale ne v momentě objevu. Planetky nejdřív dostanou jen číslo a na jméno čeká astronom klidně roky, než k tomu sedne. Když si Tichý sedal k pojmenování svých dosud nepokřtěných objevů, všiml si, že má dvě planetky s čísly hned vedle sebe, 999 a 1000, a naložil s nimi jako s jídelníčkem — hlavní chod a dezert. Planetka 999 dostala jméno po hlavním chodu regionu: vepřo knedlo zelo. Planetka 1000, jako kulaté výročí, dostala jméno Boiohaemum — keltský název pro oblast jižních Čech, Horních Rakous a Bavorska, přezdívanou „kraj jablečného štrúdlu", tedy dezertu ke stejnému menu. Shoda okolností tomu pak dala ještě vtipnou tečku: v den, kdy mezinárodní komise název projednávala, se na oficiální večeři servírovalo přesně vepřo knedlo zelo — takže komise přesně věděla, o čem je řeč.