Zrada nad zradu

Na jaře roku 1619 byly České Budějovice už dlouhé měsíce obléhány. Za stavovského povstání zůstaly na habsburské straně a uvnitř hradeb stála císařská posádka. Před městem leželo stavovské vojsko. V takových poměrech se odehrává příběh, který budějovická pověst klade do dubna toho roku.

Podle vyprávění vyšli 17. dubna večer od Svinenské brány dva muži. Po dřevěném můstku zamířili k Rybní ulici. Jedním z nich byl Kristián Weisbach, setník Buquoyova vojska, zahalený do širokého pláště. Meč mu při chůzi narážel o pancíř. Několik kroků před ním šel Janek Laštovka.

Janek znal okolí Budějovic, všechny jeho cesty, hrázky i bažiny. Byl neobyčejně silný a Weisbach jej používal jako průvodce a posla. Do stavovského tábora ho posílal už dříve; Janka lidé v okolí znali a jeho přítomnost nevzbuzovala podezření.

Na konci Rybní ulice stála stráž. Weisbach odpověděl na její výzvu heslem, přistoupil k veliteli hlídky a pošeptal mu několik slov. Hned nato zmizel se svým průvodcem v polích.

Krajina před hradbami byla bažinatá, protkaná lučními stružkami a hrázkami rybníčků. Janek se překážkám obezřetně vyhýbal a důstojník se držel v jeho stopách. U širokého potoka se průvodce zastavil. Nedaleko se rýsovaly obrysy budovy Šmelcovny.

„Můstek je pryč, musím vás přenést.“

Uchopil Weisbacha kolem pasu, přehodil si ho přes rameno a vstoupil do vody. Na protějším břehu postavil důstojníka na zem. Odtud už mlčky pokračovali k popravišti.

U šibenice Weisbach vytáhl ocilku a křesací kámen a třikrát po sobě vykřísl jiskru. Téměř současně se stejné znamení objevilo ve směru od Dobré Vody. Zanedlouho bylo slyšet kroky několika lidí. Janek bez vyzvání ustoupil za šibeniční sloup a Weisbach vytáhl meč.

„Heslo!“

„Kalich a meč,“ zazněla odpověď.

Weisbach zasunul zbraň do pochvy. Mezi příchozími byl Pavel Kaplíř ze Sulevic, důstojník stavovského vojska. Pozdravil setníka a oba poodstoupili od šibenice.

Domlouvali se na příští noc. Weisbach měl se svým oddílem obsadit Svinenskou bránu a ve dvě hodiny ji otevřít stavovskému vojsku. Za tuto službu měl dostat peníze a postavení v jeho řadách. Rozhovor vedli německy.

Barbora Pfennighansová, selka z Hlinska, přišla k popravišti ještě před nimi. Její dcera, provdaná za Jiřího Blasera v Mladém, těžce onemocněla. Barbora hledala pomoc a jedna žebračka, které dala almužnu, jí poradila zvláštní prostředek: nemocná se prý uzdraví, bude-li mít po devět dní nad srdcem položený palec pravé ruky oběšence.

Kvůli tomu se Barbora vydala v noci za město. Došla až k šibenici a připravila si nůž. Právě když jej nasadila k oběšencovu palci, vyrušili ji spiklenci. Nezbylo jí než se rychle schovat.

Z úkrytu vyslechla jejich dohodu. Německy rozuměla, a tak jí neuniklo, kterou bránu má setník otevřít ani v kolik hodin mají stavovští přijít.

Než se důstojníci rozešli, předal Kaplíř Weisbachovi list, v němž byly písemně zajištěny jeho požadavky. Ujednali si také, že pokud nastanou nečekané překážky, pošle setník zprávu po Jankovi.

Kaplíř odešel se svými lidmi. Weisbach napodobil křepelčí volání a Janek vystoupil zpoza šibeničního sloupu. Společně se rychlým krokem vydali zpátky k městu.

Barbora vyšla z úkrytu až po jejich odchodu. Odřízla palec a odnesla jej do Mladého k nemocné dceři. Tam jí palec položila nad srdce, jak jí poradila žebračka. Podle pověsti dcera během několika hodin okřála a její stav se začal zlepšovat.

Barbora potom pověděla zeti, co na popravišti vyslechla. Za svítání se vydala do Budějovic.

Ráno osmnáctého dubna požádala o rozmluvu s obecním starším Dominikem Kometou. Vypověděla mu o setkání důstojníků, smluveném otevření Svinenské brány i předaném listu. Se studem musela přiznat také to, co ji v noci přivedlo k šibenici.

Dominik ji odvedl ke svému bratru, děkanovi Janu Kometovi. Děkan svolal členy městské rady do sakristie děkanského chrámu. Za jejich přítomnosti byla Barbořina výpověď zapsána.

Dva radní a Dominik Kometa se se zápisem vydali na radnici k veliteli Buquoyovi. Předložili mu zprávu o chystané zradě a požádali o Weisbachovo zatčení. Buquoy dal setníka uvěznit. U Weisbacha byla nalezena písemná dohoda s Kaplířem, o níž Barbora vypověděla.

Janek Laštovka zmizel a v Budějovicích už ho nikdo nespatřil. Zda donesl do stavovského tábora nějakou zprávu, vyprávění neříká. Ve smluvenou hodinu se u Svinenské brány žádné nepřátelské vojsko neobjevilo.

Podle pověsti byl Kristián Weisbach odsouzen za zradu a dne 7. května 1619 sťat na hlavním náměstí. Barbora Pfennighansová dostala za své upozornění odměnu.