Luogo
Torre dell'acqua
La Torre dell'Acqua sulla riva della Moldava in via Mánesova sembra i resti di un castello, ma in realtà è una macchina per l'acqua: dal 1724 spingeva l'acqua in città per la Fontana di ⟦Sansone⟧. Ma non potevi berne. Per l'acqua potabile la città disponeva dal 1882 di una seconda conduttura completamente separata che terminava in fontanelle stradali. L’acqua veniva portata negli appartamenti solo a partire dagli anni ’50, quindi anche le bisnonne degli odierni abitanti di Budějovice uscivano ancora per bere l’acqua.
La Torre dell’acqua è un’opera idraulica di quarantaquattro metri sulla riva della Vltava che sembra un resto di castello ma è una macchina per l’acqua: dal 1724 spingeva l’acqua dal fiume in città, anche fino alla Fontana di Sansone. Berne, però, non si poteva — e per l’acqua potabile la gente di Budějovice usciva ancora in strada per altri settant’anni.
Dopo trecento anni la torre funziona ancora. La compagnia dell’acqua ČEVAK vi tiene un’officina di prova dei contatori, e la sua portavoce Lenka Zimmelová dice sorridendo che è «il senior che lavora da più tempo a České Budějovice». In una visita guidata si salgono più di cento gradini fino a un enorme serbatoio di otto metri di diametro, da cui l’acqua scorreva in città per gravità, e lungo il percorso si vede muratura barocca non intonacata in cui il mattone alterna con la pietra.
L’area intorno alla torre è liberamente accessibile e gratuita, con un sentiero didattico e due scarabei colorati dello scultore Michal Trpák. Dentro solo con guida, in stagione grosso modo da maggio a settembre.
Perché non potresti bere dall'acquedotto di Budějovice
La Torre dell'Acqua si trova vicino alla Moldava perché dopo il grande incendio del 1641 la città impiegò ottant'anni a raccogliere coraggio e denaro per l'approvvigionamento idrico; quella storia è raccontata per intero nella sezione antincendio. Nel 1724 furono terminati i lavori del mulino Luční. Qui la maggior parte delle persone si ferma: perché costruire un acquedotto dal quale non si può bere? La risposta è che allora l’acqua era di due tipi. L’acqua di servizio – per il lavaggio, lo scarico, l’estinzione degli incendi e le fontane – non deve essere sana, ma solo abbondante. Proprio quell'acqua che la torre spingeva dal fiume in città. L'acqua potabile proveniva dai pozzi delle case borghesi, di cui Budějovice ne aveva molti perché la città si trova su un'alta falda freatica.
Nel 19° secolo entrambi i lati dell'equazione fallirono contemporaneamente. I pozzi si rovinarono man mano che la città cresceva e come accadde ciò che non doveva penetrare nel terreno. E la Moldava trasportava tutto ciò che veniva rilasciato a monte. Seguirono epidemie: il vero motivo per cui la torre appare così com'è oggi. Nel 1881–1882 sorse a sud di Nedabyle una sorgente di acqua potabile con cunicoli di raccolta e pozzi, e contemporaneamente la torre fu ricostruita: perse la sua forma barocca, salì a 44,3 metri e divenne un impianto di trattamento delle acque pubbliche.
Settant'anni ad andare a prendere l'acqua
Dal distretto della Torre dell'Acqua due reti indipendenti entravano in città e non potevano mai incontrarsi. Utilità dal fiume, bevanda dalla sorgente. E poiché l'acqua potabile finiva nelle fontane e nei bacini delle strade, ciò significava una cosa: l'acqua veniva portata a casa. Sul percorso didattico un'intera tappa è dedicata al modo in cui si trasportavano le brocche per evitare che si rovesciassero lungo il percorso. L’acqua potabile è stata introdotta negli appartamenti solo gradualmente a partire dagli anni ’50. Per settant'anni gli abitanti di Budějovice hanno avuto l'acqua a portata di mano, ma per bere l'acqua dovevano uscire in strada.
Ciò che alla fine ha ucciso la Torre dell'acqua
La Torre dell'Acqua si basa su un unico principio: l'acqua forzata in una cisterna posta in alto scorre da sola in paese, ma arriva solo dove si trova a valle. Mentre Budějovice era basso, quarantaquattro metri bastavano per tutta la città. La torre gestiva tutto il resto: ruote idrauliche per Poncelet e poi turbine Girard, una caldaia a carbone con motore a vapore per i giorni in cui il fiume non tirava, un filtro e la clorazione. Quando dopo il 1930 l'acqua della Moldava divenne intollerabile, la città introdusse nei lavori l'acqua più pulita di Malše. Quando la protezione contro le inondazioni rimosse la chiusa di Luční e l'opera perse la forza idrica per la quale un tempo si trovava lì, comprò delle pompe elettriche. Ma non si poteva fare nulla per la crescita della città. Man mano che le case più alte si moltiplicavano, la gravità non le raggiungeva. Il bacino idrico di Římov (1978) e l’acquedotto Plav (1981) hanno poi posto fine definitivamente al ruolo della torre. La torre non è stata battuta dall'usura o dalla competizione: è stata battuta dalle case che sono diventate più alte di lei.
Sul posto
La torre si trova sulla riva destra, isolata in un'area paesaggistica, quindi puoi vederla intera dal basso verso l'alto. Sul muro rivolto verso la città c'è un grande graffito del pittore di Budějovice Richard Kristinus (1865–192…).
Cronologia
- 1724 — dokončena barokní vodárna u Lučního mlýna, pohon vodním kolem na náhonu Lučního jezu.
- 1881–1882 — samostatný vodovod pitné vody z prameniště u Nedabyle (podle encyklopedie města jej navrhl Friedrich Passini); věž přestavěna novogoticky na 44,3 m.
- Uvnitř kovová nádrž na 250 m³ o průměru 8 m, osazená zhruba třicet metrů nad zemí (prameny uvádějí 32 i 34 metrů) a o sedm metrů níž záložní nádrž na 38 m³ pro dobu čištění hlavní.
- 1882 — Ponceletova kola a plunžrová čerpadla, k tomu uhelná kotelna s parním strojem na 15 000 litrů za hodinu. 1897 — Girardovy turbíny. Po 1921 filtr praný vzduchem a vodou, 1926 chlorace plynným chlorem.
- 1931 — jímání na Malši u Velkého jezu. Po 1934 — zrušen Luční jez, přechod na elektrická čerpadla se záložními motory na svítiplyn.
- 1938 — dokončen zemní vodojem u věže, 175 m³, válcová železobetonová nádrž o průměru 7,5 m zapuštěná 3,6 m pod terén. Na projektu spolupracoval ředitel městské vodárny Ing. Dr. Richard Klausner s pražským architektem Antonínem Parkmanem.
- 1978 Římov a 1981 Plav — konec věže v městském vodovodu.
- Září 2015 — areál otevřen veřejnosti.
Sto metrů odsud: tři místa z průvodce vedle sebe
(Na webu jako karta s odkazy na konci sekce.)
Vodárenská věž nestojí sama. Přes ulici od ní stojí továrna Koh-i-noor Hardtmuth a o kus dál na téže ulici Muzeum koněspřežky (příběh). Tři místa z tohohle průvodce, mezi kterými se přejde za dvě minuty.
A není to náhoda. Carl Hardtmuth sem výrobu přestěhoval roku 1848 mimo jiné kvůli dopravě — vltavské plavbě a koněspřežní dráze. Továrna vyrostla přímo u ní. Proto se ta ulice jmenuje po F. A. Gerstnerovi, inženýrovi, který dráhu postavil a kterého za to nakonec vyhodili.
Do továrny se nedostanete, ale budova z let 1847–1848 se dá obejít zvenčí a je to dochovaná průmyslová architektura 19. století. Uvnitř dodnes vzniká největší objem výroby celé značky — a žlutá tužka Koh-i-noor, nejznámější tužka světa, vznikla právě tady v roce 1889.
Jestli si ji chcete koupit, prodejna je jinde: v Široké ulici v centru. Jako suvenýr z Budějovic dává smysl víc než většina věcí, které se tu dají pořídit — zvlášť když víte, že o významu písmen na ní se dodnes vede spor.
→ Celý příběh tužky, včetně toho, kdo vlastně vynalezl moderní tuhu, je v samostatné položce Koh-i-noor Hardtmuth.
Zastavení po cestě: svícen před parkovacím domem
(Na webu jako krátké zastavení na trase z náměstí ke koněspřežce a k Vodárenské věži.)
Kdo jde z náměstí sem, mine cestou parkovací dům a před ním sochu — sedmiramenný svícen podaný jako otevřená lidská dlaň. Vytvořil ji roku 1992 Roman Brichcín. Většina lidí projde kolem a nezastaví se.
Na tom místě stála do roku 1942 budějovická synagoga. Byla novogotická, měla dvě věže a stála tam čtyřiapadesát let. Odstřelit ji nechal komisař města dosazený první den okupace; věže spadly až na druhý pokus. Materiál z ní pak radnice rozprodala na opravy domů.
V dubnu téhož roku odjel z Budějovic transport, ve kterém bylo mezi 878 a 910 lidmi. Vrátilo se jich dvacet osm.
Židovská obec se po válce ještě jednou obnovila, ale po roce 1968 už jí nezbylo dost členů. Bohoslužby ve městě skončily v roce 1970. Zůstal po ní hřbitov v Pekárenské ulici a v dlažbě před některými domy Kameny zmizelých — mosazné kostky se jmény těch, kdo v nich bydleli.
Fonti
- https://budejcka.drbna.cz/spolecnost/49093-vodarenska-vez-nabidne-komentovane-prohlidky-divadlo-i-umeni-pod-sirym-nebem.html — 105 schodů podle provozovatele ČEVAK (26. 6. 2026)
- https://www.vodarenskavezcb.cz/cs/historie — nádrž 250 m³, průměr 8 m, záložní 38 m³
- https://ceskobudejovicky.denik.cz/zpravy-region/zasobovala-mesto-i-samsonovu-kasnu-je-ji-300-let-dnes-pomaha-testovat-vodomery/ — zkušebna vodoměrů, citace L. Zimmelové, nádrž o průměru 8 m, barokní zdivo (20. 9. 2026)
- https://budejcka.drbna.cz/spolecnost/49093-vodarenska-vez-nabidne-komentovane-prohlidky-divadlo-i-umeni-pod-sirym-nebem.html — prohlídky 2026, brouci Michala Trpáka (26. 6. 2026)
- https://www.vodarenskavezcb.cz/cs/historie — hlavní zdroj technického vývoje vodárny
- https://www.vodarenskavezcb.cz/cs/vodojem — zemní vodojem 1938, přivedení vody z Eliášovy štoly
- https://www.vodarenskavezcb.cz/ — aktuální program a podmínky prohlídek
- https://encyklopedie.c-budejovice.cz/clanek/vodovody-a-vodojemy — epidemie, nedabylské prameniště, oddělený vodovod pitné vody
- https://encyklopedie.c-budejovice.cz/clanek/vodarenska-vez
- https://www.budejce.cz/tipy-na-vylety/25-historie-vodarenstvi-v-ceskych-budejovicich — naučná stezka, jedenáct zastavení, socha Čevava
- https://ceskobudejovicky.denik.cz/zpravy_region/ve-vysce-32-metru-nad-zemi-skryva-obri-nadrz-20120925.html — měděná nádrž a výška osazení
- https://www.vodarenskavezcb.cz/file/edee/2026/03/brozura-finalni.pdf — program Mezinárodního dne památek 2026, odtud 106 schodů, délka prohlídky a barokní zdivo
- https://www.kudyznudy.cz/akce/vodarenska-vez-ceske-budejovice — pozor, rozpis prohlídek na téhle stránce je ze sezony 2016